Je libo 20 dkg sebevědomí?

Paní psycholožko, prosím vás, poraďte mi, jak si můžu zvýšit sebevědomí. Mám hrozně nízké sebevědomí a nevím, co s tím. Hrozně se podceňuji. Různé formulace, stejné téma. Nabývám dojmu, že kdybych dokázala vyrábět sebevědomí a po kouscích jej prodávat (popř. aspoň levně dovážet třeba z Číny), byla bych rychle „za vodou“. Představte si situaci, kdy máte jít za šéfem, na rande či za budoucí tchýní a před tím si „lupnete“ skleničku sebevědomí, či si dáte dva tenké plátky na chleba (ti, co frčí na bezlepkové dietě rozmixují do smoothie). Vypadá to lákavě a snadno, a to je přesně ten důvod, proč by to nemohlo fungovat. Respektive mohlo, ale nebylo by to „zdravé“. Dovedu si představit, že by to hodně rychle vedlo k závislosti. Nemám – koupím – užiji – a hurá do akce, než to zase vyprchá. Na podobném principu vlastně funguje řada drog, včetně alkoholu. Tak v čem je vlastně problém? Proč nefunguje, když mi někdo zítra řekne, že jsem skvělá a můžu na sebe být pyšná?

Sebevědomí se nedá dodat zvenčí. Tedy jakýsi základ je možné „nasát“ v dětství od našich blízkých, pokud nám jsou schopni citlivě „zrcadlit“ to, jací jsme, jaké jsou naše silné stránky, jaké naše vlastnosti a reakce jsou přiměřené situaci a jaké až tak vítané nejsou, ale jsou přesto přijímány, protože patří k nám. Počátky sebevědomí je nutné hledat někde v našich „základech“. V tom, co jsme zdědili a v tom, co v nás začali pomalu budovat naši rodiče či jiní lidé, kteří o nás v raném dětství pečovali. Vyvolávali v nás pocit, že jsme milovaní, hodnotní a že nás i naše pocity a názory berou vážně? Pak tam ten základ je. Zadupali do země každý náznak naší samostatnosti, nutili nás potlačovat a skrývat emoce i názory, popř. si z nás udělali střed svého Vesmíru? Pak tam nějaký základ taky je, ale bude se nám na něm špatně stavět.

Sebevědomí není přesvědčení, že jsem machr. To, co u někoho označujeme jako „přehnané sebevědomí“ je spíše namyšlenost, sobectví, přezíravost či chování, které má zakrýt nejistotu člověka, který na všechny útočí (a často má paradoxně se svým vlastním sebevědomím problém). Nepleťme si to. Nemějme kvůli tomu z rozvíjení sebevědomí strach. Nejde o to, abychom se chovali povýšeně. Jde o to, abychom si byli „vědomi sebe sama“. Abychom reálně dokázali vidět, jaké máme nadání, co nám jde, kde jsou naše silné stránky a přestali se v tom sami shazovat. Je to také to, že si budeme vědomi svých vlastností, na které zrovna nejsme pyšní a budeme hledat příčiny toho, proč takové vlastnosti máme, před čím nás chrání, na co jimi reagujeme, proč se u nás objevily. Je to také to, že si uvědomíme své slabiny. To, na co nemáme vlohy, v čem nevynikáme, co nás někdy i trápí. Sebevědomí je uvědomění si toho, kdo jsem a přijetí sebe sama, včetně rozhodnutí se dále rozvíjet. Ne podle toho, jak se porovnávám s okolím, tedy často s těmi, kterým jde něco líp či rychleji. Ne podle toho, jak mě hodnotí okolí, které mě zná v lepším případě hodně málo a v horším případě vůbec. Sebevědomí stojí na tom, jak se na sebe dívám já sám.

A to, jak se vnímám, začíná tím, jaké signály mi o mně samotném vysílají mí nejbližší. Rodiče, sourozenci, prarodiče. Pak nějaká cihlička přibude ve školce a škole, kde se dozvíme, že jsme šikovní, snaživí, zlobiví, neschopní, kamarádští, nesoustředění a kdo ví, jací ještě. Svůj velký díl k tomu přiloží v pubertě svými komentáři vrstevníci, první lásky a zcela zásadním vlivem se na tom podepíší svým nereálným obrazem okolního světa média a sociální sítě. Stručně řečeno – kdekdo má pocit, že nás zná a má taky potřebu nám to sebevědomí trošku narušit, abychom si snad zas tak moc o sobě nemysleli, nebo aby dočasně zmírnil své vlastní pocity nespokojenosti se sebou tím, že poníží nás, nebo si na nás vybije vlastní frustraci. Nemá cenu nad tím plakat, prostě to tak je. Ale naštěstí se naše sebevědomí, tedy vědomí o tom, kdo jsme, co chceme, co nechceme, co umíme, co nám nejde, co je v nás cenného a co by stálo za to trošku rozvinout (či svinout do menších rozměrů) nevytvoří záhy, ale můžeme si na něm „kutat“ celoživotně. Můžeme se podívat na to, co nám tam kdo přihodil a posoudit sami, nakolik to bylo oprávněné a nakolik s tím souhlasíme. Lecjakou „cihlu“ z té stavby můžeme vědomě zahodit s tím, že se to dotyčnému zrovna moc nepovedlo, že nás neznal, že nám chtěl ublížit, že byl něčím raněný, že nám něco záviděl, nebo něčemu z nás samotných neporozuměl. Něco můžeme přijmout a poopravit, něco, co dřív bylo, přehodnotit dnešním pohledem.

Takto vlastnoručně prozkoumané a budované sebevědomí je trvanlivější než oněch nabízených 20 dkg od psycholožky. Pomůže nám uvědomit si, že není třeba se srovnávat, protože každý z nás je originál. Že není podstatné, jak dobře zpívám nebo zvládám svou úzkost ve srovnání s Boženou, ale to, jak jsem se v obou disciplínách posunula v čase já sama. Že i můj „stín“ (rozuměj špatná vlastnost, slabost) pro mě má nějaký význam a bude se mi žít líp, když si jej uvědomím a budu jej zkoumat, než když se budu tvářit před celým světem i sebou samotnou, že nic takového nemám a je mi to krajně odporné.

Sebevědomí je vaše zjištění, že i když nejste dokonalí, jste cenní. Že nemáte jen své slabosti (přirozeně, jako všichni ostatní), ale i silné stránky (jako ostatní). Že si dovolíte cítit to, co skutečně cítíte, přát si nahlas to, co se ve vás někde hluboko doposud krčilo, myslet si a říkat věci, s nimiž druzí lidé nemusí souhlasit, ale neznamená to přitom, že jste špatní. Máte svůj úhel pohledu, své zkušenosti, své obavy. A sebevědomí není nic jiného než fakt, že toto všechno, co k vám patří, přijmete. Že uznáte svou hodnotu, což povede k tomu, že budete uznávat i hodnotu druhých lidí. Nebudete je stavět pod sebe ani nad sebe. Budete vědět, že oni jsou oni a vy jste vy. Někdy je to obrovsky těžká práce, protože v základech najdete nezřídka pěkné „svinstvo“ (omlouvám se za tento výraz, ale nejen naši blízcí se občas postarají o to, že se napřed pracně musíme zbavit něčeho hodně zlého). Sebevědomí se nebuduje tak, že to dobře zakryjeme a zaskládáme, ale že si dovolíme to vytáhnout a přestaneme se obviňovat z toho, že to tam vůbec bylo.

Budujte si své sebevědomí. Nikdo jiný to za vás neudělá a vaši blízcí pro to dokonce někdy nemusí mít zrovna pochopení. Ale ve vašem životě nejde jen o ně. Jde o vás.

Přeji vám, ať z té činnosti máte radost, protože díky ní budete lépe vnímat své tělo, své emoce, své myšlenky i vztahy. A hlavně – ať už půjdete za šéfem, na rande nebo se představit tchýni, na rozdíl od něčeho, co se dá koupit v obchodě či e-shopu, vám právě toto druzí lidé nemůžou vzít.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková