Neříkej mi, jak se mám cítit
K napsání tohoto článku mě přimělo několik emailů a hovorů s lidmi, kteří ztratili někoho blízkého a s těmi, kteří by rádi druhému v takové situaci pomohli, ale nejsou si jistí tím, jak na to. A právě té druhé skupině je adresováno dnešní zamyšlení.
Člověku, kterého máte rádi, zemřel někdo blízký. Partner, dítě, sourozenec, rodič… A vás kromě spoluprožívané bolesti spojené se ztrátou zasáhne také otázka, jak svému blízkému, který zažívá hluboký smutek, pomoci. Jak „zařídit“, aby se cítil líp, jak jej povzbudit a dodat mu naději, že jej čeká ještě něco hezkého, jak jej utěšit a „vrátit zpátky do života“, jak mu ukázat, že mu kromě ztráty, kterou teď aktuálně prožívá, zbylo i hodně důvodů k vděčnosti a život stále má smysl. S těmito a mnohými dalšími otázkami se jako psycholog často setkávám. Pramení z dobré vůle tazatele, z jeho zájmu, snahy, a proto jsou cenné a smysluplné. Většinou lidi zajímá, co dělat, aby druhému bylo líp a nezřídka se mi svěří i s tím, co už zkoušeli a co z nějakého důvodu podle jejich slov moc nepomáhá, protože je jejich blízký pořád hodně smutný.
Ano, je, protože k tomu má důvod. Protože se vyrovnává s obrovskou ztrátou. Protože se najednou rozplynuly plány do budoucnosti, ztratila se prožívaná blízkost či opora, fyzický kontakt, naděje na společné chvíle (či potomky), vynořilo se obrovské množství hezkých i smutných vzpomínek. Protože najednou je určité místo prázdné a člověk se musí postupně začít vyrovnávat s faktem, že už prázdné zůstane, a že po probuzení nepřijde úlevné zjištění, že to všechno byl jen zlý sen. Protože člověku všechno možné připomíná jeho blízkého a každá taková vzpomínka znova zjitří vnitřní bolest. Protože se kromě smutku objeví celá řada dalších pocitů, ať už jsou to pocity viny, vzteku, zoufalství, bezmoci či beznaděje, nebo úzkosti a strachu. Kromě praktických otázek, které je potřeba řešit, je tady spousta dalších otázek, na které pozůstalý někdy marně hledá odpověď. Je potřeba se nejprve vyrovnat s bolestí ze ztráty a pak se postupně naučit žít jinak. A to se snadno napíše či řekne, ale hodně těžko reálně zvládne, zvláště pak v blízkých vztazích. Není to otázka týdnů ani měsíců, ale spíše let a tento individuálně dlouhý čas pozůstalý potřebuje prožít bez pocitu, že už to trochu přehání, že už by mu mělo být líp, že už by neměl být tak smutný. A to je přesně to, co bychom mu mohli dopřávat, pokud mu chceme nějak pomoci.
Neříkejme mu, jak by se měl cítit, jak se cítil někdo jiný, ani to, že je ta ztráta určitě k něčemu dobrá a mělo to tak být. Nesnažme se druhému vnutit něco, co kdysi pomohlo nám, nebo co se dočteme na internetu. Vlastně si dejme pozor na to, abychom nevnucovali vůbec nic. Namísto toho se raději ptejme, jestli chce být dotyčný s námi, nebo raději sám (a připravme se na to, že se to bude měnit), jestli si chce povídat, nebo mlčet, jestli chce, abychom jej někam vzali, nebo chce být doma, jestli stojí o společnost, nebo o klid a samotu. Ptejme se, nabízejme a buďme vnímaví k tomu, co náš blízký potřebuje a k pocitům, které v danou chvíli prožívá. Často si všímám, jak se někdo v dobré vůli snaží druhého člověka „uchránit od truchlení“ vymýšlením aktivit a pestrého programu, odstraněním fotek či věcí, které připomínají zemřelého, nebo jak se naopak lidé bojí přiblížit a mluvit o čemkoliv, aby druhého ještě více neranili. Neexistuje jeden správný postup, co dělat, protože každý tu svou ztrátu prožívá jinak a potřebuje v jiný čas něco jiného. My nemůžeme (a neměli bychom se o to ani pokoušet) druhého před jeho smutkem uchránit. Rozloučení, pláč, truchlení, smutek, ale i jiné výše zmiňované emoce, mají v této situaci své místo a je potřeba si jimi projít, ne je potlačit. Vnímejme je, nechme o nich druhého mluvit, nesnažme se je „smést se stolu“ laciným utěšováním a nelekněme se ani vzteku či výčitek, které nejsou v takových situacích ničím neobvyklým. Druhého člověka nemůžeme z jeho smutku ani vynést zpátky „do běžného života“. On žije, ale potřebuje napřed klid, aby se mohla zahojit jeho zranění a aby se mohl pomaličku vyrovnat s novou situací. Nemůžeme jej před tím uchránit a nemá smysl argumentovat krásami života, protože tím druhého jen utvrdíme v tom, že se do něj aktuálně nedokážeme vcítit, nebo v něm nechtěně probouzíme pocity viny, že je vlastně nevděčný, když se neraduje ze všeho, co mu v této chvíli ještě zbylo. On o těch radostech ví, ale aktuálně je často zcela přirozeně není schopný prožívat.
Není třeba, abychom se snažili něco měnit a druhého někam posouvat. Jediné, co můžeme udělat, je to, že budeme s ním. Že budeme brát vážně všechno, o čem bude mluvit, že se budeme ptát, co by pomohlo a nebudeme pocit osamělosti a bezmoci druhého člověka zvyšovat tím, že bychom jej tlačili do aktivit a zábavy, pokud chce být sám a vzpomínat, nebo do samoty a truchlení, pokud chce být mezi lidmi a na chvíli přijít na jiné myšlenky. Respekt k pocitům a potřebám druhého a blízkost tehdy, když o ni stojí, je to nejcennější, co můžeme nabídnout. Mnohdy je to těžší, než planě utěšovat a dávat nějaké rady, protože není snadné mlčet a nechat druhého, aby si tuto zkušenost „odžil“ po svém. Ale pokud jsme dostatečně trpěliví a dokážeme to, dáváme druhému to nejcennější, co v tuto chvíli potřebuje. Jistotu, že není sám a vědomí, že může svou bolest nejen prožívat, ale i dát najevo a s někým ji sdílet. A to je dar. Útěcha nespočívá v tom, že druhého odvádíte od jeho neradostného prožívání, ale v tom, že s ním určitý čas dokážete být tam, kde je zrovna teď on, i když je to místo, kde vám ani jednomu není dobře.
Přeji vám všem nejen pro takové chvíle hodně sil.
