O úzkosti
Úzkost. Náhlé a nepříjemné pocity sevření, které jsou zdánlivě bezdůvodné, vylekají jak děti, tak i dospělé. Zatímco strach bývá většinou spojován s nějakým objektem či konkrétní situací, úzkost nás může přepadnout náhle, bez vědomí konkrétního ohrožení.
Srdce nám bije silně a rychle, zrychlí se naše dýchání, pocítíme nevolnost a sevření v oblasti hrudníku, takže máme pocit, že se nemůžeme pořádně nadechnout, zpotíme se, roztřesou se nám ruce či kolena, máme studené ruce a nohy a k těmto nepříjemným tělesným projevům se přidá pocit, že se zblázníme, umřeme či omdlíme. V takové chvíli se usilovně snažíme dostat vůlí a „rozumným přemýšlením“ své tělo a pocity v něm pod kontrolu, což se nám nepodaří. Tímto nově prožitým pocitem neschopnosti ovládnou se se míra úzkosti ještě zvýší a může nás zachvátit panika.
Čím dál častěji se na mě, jako na psychologa, lidé obracejí s tím, že je přepadají pocity úzkosti či přímo panické ataky, s nimiž si neví rady. Čím dál častěji se také jedná o děti či dospívající. Za mnou je přivádí strach, že se to bude opakovat, že je to horší a horší a že to asi nikdy neskončí. V tomto článku nemáme prostor na rozebírání příčin úzkostných stavů, které jsou navíc individuální, ani na popis možné terapie, ale zmíníme aspoň několik podstatných věcí. Řadě lidí se uleví, když pochopí, že stav, který prožívají není nebezpečný. Když pochopí, že to, co prožívají, je „obyčejná“ stresová reakce, při níž amygdala v našem mozku spustí v těle za pomocí hormonů kaskádu tělesných reakcí, které nás mají připravit na zvládnutí nějakého nebezpečí, útěk, boj či strnutí a že stejnou reakci prožívají lidé odpradávna. Pomůže vysvětlení, že naše smysly jsou v takové chvíli mnohem citlivější než obvykle, že náš mozek je překysličený a mravenčení v končetinách není známkou blížícího se srdečního selhání, ale právě onoho přebytku kyslíku. Pomůže jim vědomí, že špatně je jim z toho důvodu, že tělo teď „nemá čas“ trávit obsah žaludku, ale usilovně štěpí cukry, aby dodalo energii do svalů. Sucho v ústech, pocit závrati i stažení svalů jsou dalšími doprovodnými reakcemi těla, kterých si můžeme všimnout. Když víme, co se děje, je to o něco méně děsivé, i když stále stejně nepříjemné.
Další informací, která je důležitá, je to, že tuto rozběhnutou stresovou reakci těla nemůžeme ovládnout vůlí. V mozku jsou aktivní jiná centra než ve chvíli, kdy jsme v klidu a hormony, kterými jsme zaplaveni ve chvíli úzkosti, udělají své. Není možné je vůlí zastavit a vyloučit z těla ven. Účinnější je začít své tělo pozorovat a opakovat si, že jsme v bezpečí, že se amygdala v našem mozku trochu splašila, ale za chvíli to odezní, a i když je to nepříjemné, neohrožuje nás to. Dobré bývá věnovat se ve chvílích klidu a pohody nácviku tzv. bráničního dýchání (při němž se nám nezvedá hrudník ani ramena, ale břicho) a tento způsob dýchání ve chvíli úzkosti použít. Důležité je, začít dýchat pomaleji a ne tak povrchně a při nádechu a výdechu si pomalu počítat např. do tří. Potřebujeme (zjednodušeně řečeno) ubrat množství kyslíku, které se dostává do našeho mozku a pak také pomalým a hlubokým dýcháním vysíláme svému mozku signál, že nebojujeme ani neutíkáme, že se nic neděje, a proto by bylo moc fajn, kdyby tu stresovou reakci už trochu zklidnil. Pomalým a hlubokým dýcháním tedy to, co se děje v našem těle, ovlivnit můžeme, i když to chvilku potrvá. Na zklidnění mozku a zvládnutí úzkosti se mimochodem řadě lidí osvědčuje např. aplikace Nepanikař, kterou je možné si stáhnout do mobilu.
Když se ocitnete vedle člověka, který právě prožívá velkou úzkost, můžete jej odvést do klidu, pryč z davu, dopravního prostředku, místa, kde jej úzkost zastihla, můžete se jej jemně dotýkat, klidně a pomalu na něj mluvit, že je v bezpečí, že to za chvilku přejde a můžete s ním pomalu dýchat, popř. spolu s ním zaměřovat pozornost na všech pět smyslů. Můžete spolu vyjmenovávat zvuky, které právě slyšíte, co všechno vidíte kolem sebe, čeho se dotýkáte, jakou chuť máte v ústech, co cítíte za vůně či pachy. Co zcela jistě nepomůže, ale celou situaci zhorší, je povzbuzování ve smyslu, ať se dotyčný uklidní, ať nepanikaří, ať se sebere, ať se chová normálně, že se přeci nic neděje apod. Myslete na to, že kdyby to skutečně šlo takto zařídit, bylo by to to první, co by dotyčný udělal, protože mu v danou chvíli je opravdu hodně zle. Nepotřebuje vaši radu ani šťouchnutí do zad, potřebuje vaši blízkost.
Tu a tam může nevysvětlitelná a nepříjemná úzkost přepadnout každého z nás. Často bývá vyvolaná přetížením, nějakou myšlenkou či dlouhodobým potlačováním určitých emocí, nepříjemným zážitkem v určité situaci (např. stresem ve škole). Vyvolat ji mohou také psychoaktivní látky, jako jsou různé drogy (včetně marihuany) či alkohol. Také káva zvyšuje „nabuzení“ organismu a může se podílet na zhoršování nepříjemných stavů u úzkostných lidí. Opakované prožívání silné úzkosti, které je stále častější, popř. vázané na určité situace (např. pobyt ve škole, opuštění domu, cestování dopravními prostředky, vyřizování běžných záležitostí na úřadě či v obchodě apod.) je dobré konzultovat s psychologem. I tady totiž platí, že čím dřív se na zmírnění či odstranění nějakého problému začne pracovat, tím lépe to jde. Kromě zmírnění prožívaných obtíží se tím často předejde také vytvoření tzv. vyhýbavého chování, různých zabezpečovacích rituálů a vzniku a rozvoji fobií.
Tu a tam přijde úzkost ke každému z nás. I na tuto občasnou úzkost, která je součástí života, je dobré nebýt sám a mluvit o ní. Pokud nás začíná víc a více omezovat, je načase začít hledat způsoby, jak naopak omezit ji. Lepší a příjemnější je mít svou úzkost někde v koutku než se krčit někde v koutku před svou úzkostí.
