Očkovací látka v rukou učitelů
Divný nadpis? Nebojte se, nezbláznila jsem se. Jen se během poslední doby staly dvě drobné, ale přesto důležité věci. Jednak jsem si přečetla větu o tom, že se děti do škol pravděpodobně tak brzy nevrátí (což jsem, přiznám se, při sledování vývoje situace tak trochu očekávala), a pak jsem si také vyslechla vyjádření ředitele jedné střední školy, který konstatoval, že studenti velmi dobře zvládají distanční výuku, nemají žádné problémy a vše funguje, jak má. Srovnám-li to s informacemi z krizových linek a od školních psychologů, zdá se, že toho ví tento pán o prožívání dětí a studentů v této době žalostně málo. Uvědomila jsem si, že bude třeba, abychom se jako učitelé na chvilku zastavili a zamysleli se cíleně nad tím, jak můžeme průběžně doplňovat vlastní ubývající síly a co můžeme udělat pro to, aby nejen děti ve školách, ale i naše vlastní děti situace kolem koronaviru a všechna s tím spojená opatření nesrazila psychicky „na kolena“.
Nacházíme se v době, kdy děti prožívají výraznou psychickou zátěž a mnohé z nich nemají tolik potřebnou podporu v tom, aby tuto zátěž dokázaly dlouhodobě zvládat. Narůstají u nich úzkosti, prohlubují se depresivní stavy, rozjíždí se poruchy příjmu potravy, sebepoškozování a přibývá i myšlenek na sebevraždu spolu se ztrátou motivace. O dalších traumatech či zátěžových situacích, s nimiž jsou konfrontovány za zavřenými dveřmi svých domovů, se rozepisovat nebudu. I pro děti s dobrým zázemím je tato doba hodně těžká, stejně jako pro mnohé rodiče. Možná namítnete, že právě rodiči jsou těmi, kdo mají za děti hlavní zodpovědnost. Ano, jsou. Zcela jistě. Nicméně učitelé s dětmi tráví hodně času a ač si to neuvědomujeme, nezřídka jsou v této době pro děti taky jedněmi z mála lidí, s nimiž jsou děti mimo svou rodinu v kontaktu. Ano, řada dětí v této době nemá téměř žádné kontakty s vrstevníky ani příbuznými. Mnohé děti nemají kromě rodičů a učitelů vedle sebe lidi, kteří by se o ně zajímali a podporovali je. Nemají možnost ani načerpat síly, ani vybít napětí, ani zažívat radost a úspěch.
Proto se ptám, čím tyto děti budete jako učitelé „očkovat“, čím budete zvyšovat jejich psychickou imunitu, aby snesly to, co musí snášet. A to je taky ten důvod, proč bych si moc přála, abyste se zamysleli nad tím, jestli směrem k těmto dětem v posledních dnech „vysíláte“ svou podrážděnost a nespokojenost, nebo je z vás cítit síla a klid. Jestli dětem předáváte naději a radost, nebo řešíte jen plnění úkolů a lidsky jsou vám lhostejné. Jestli se ptáte a projevujete zájem, nebo už jen suše něco konstatujete. I pro nás, dospělé, je těžké snášet nejistotu a obavy, i my jsme unavení. Pro zranitelné děti, jejichž pohled na svět i sebe sama se teprve vyvíjí, je to ještě těžší. Děti potřebují uklidnění a ochranu, protože se bojí. Potřebují ujištění, že to nebude trvat věčně. Potřebují vidět úsměv a získat nějaké ocenění, ačkoliv jim učení třeba zrovna moc nejde, protože jsou třeba dobří v něčem jiném, co teď dělat nemohou. Potřebují z nás cítit, že se to dá zvládnout a že není pravda, že z nich bude „ztracená generace“, jak jsem zaslechla v médiích. Potřebují vědět, že máme školní situaci pod kontrolou, že nemusí mít strach, že jsme jim k dispozici, že vnímáme, co prožívají. Nespoléhejme na to, že ony to všechno vědí. Opakujme to, ujišťujme, chvalme, povzbuzujme, dávejme jim tipy, co můžou dělat, aby jim bylo líp, mluvme s nimi o úzkostech, zprostředkovávejme kontakty na krizové linky pro případ nouze. Zkusme ze společných online setkání dělat radostné chvilky, jak to jen jde. Setkávejme se s nimi lidsky.
Buďme profesionály v tom, že na ně nebudeme přenášet vlastní nespokojenost či obavy. Zastavme se a skutečně se zamysleme nad tím, co jim v příštím týdnu zkusíme předat. Protože to, co k nim vyšleme, v nich bude růst a bobtnat. Bude to mít vliv na to, jak se budou cítit, jaké emoce se jich budou zmocňovat a věřte mi, že to bude mít dopad i na jejich vztahy a situaci doma. Ať to chceme slyšet nebo ne, patří učitelé v této době mezi lidi, kteří mají na děti a studenty větší vliv, než tomu bývá obvykle, v době, kdy mají děti hojnost jiných sociálních kontaktů a možností odreagování či získání uznání v různých kroužcích či sportovních klubech. Zdá se, že se v tomto čase potřebujeme znova nadechnout, znova sami načerpat síly a vědomě k dětem a studentům vyslat informaci o tom, že nemusí mít strach, protože jsme v tom všem s nimi. Se všemi. I s těmi, kterým škola nejde, protože jim chybí určité dispozice, podporující rodinné zázemí, či obojí. Potřebují, abychom je učili, že místo planého nadávání a šíření nespokojenosti a beznaděje je lepší klidně sdělit, čeho se bojíme, co nás trápí a využít energii, kterou máme, k tomu, abychom to, co prožíváme, zvládli. Potřebují se od nás učit, že se to zvládat dá a jak na to. Protože těžká situace, kterou můžeme do určité míry ovládat, nás stresuje mnohem méně než situace, která je zcela mimo naši kontrolu. Pracujme s tímto vědomím, alespoň v několika příštích dnech. Naočkujme je vlastním klidem a novou nadějí a učme je, jak zvládat zátěž. Kdyby se v příštím týdnu nenaučily nic jiného, je to i tak dost.
Přeji vám k tomu hodně moudrosti a sil.
