Proč je nebezpečné nakládat tíhu vlastního života na dospívající dítě
Může to být lákavé, opřít se v určitém životním období o vlastní téměř dospělé dítě. Když je nám smutno, když je nám těžko, když jsme osamělí, když nás potká životní krize, když ztratíme oporu, kterou nám doposud poskytoval náš partner, když se něco v našem životě začne vyvíjet jinak, než jsme očekávali. Náš dospívající je nám blízký, hodně toho ví o naší situaci, leccos z toho, co prožíváme, se jej také týká a dokáže už mnohdy reagovat rozumně a chápavě. Často se i sám zajímá o to, jak se cítíme a záleží mu na tom, aby nám bylo líp. Přesto to má svá rizika, na která bychom měli myslet, než jej někdy doslova „zavalíme“ vlastními myšlenkami a pocity.
Nechci tím říct, že by děti měly být chráněné od životních těžkostí, bolestí, že by měly být opečovávané a hýčkané, že by měly vyrůstat v iluzi, že život je snadný, vždycky radostný, bez překážek a bez ztrát. Určitě ne. Postupně by měly zažívat běžné starosti přiměřené věku, v němž se nacházejí, měly by se učit, že ne všechno, co chtějí, budou mít, že je důležité myslet nejen na sebe, ale i na ostatní, že problémy je třeba řešit, bolest unést, smutkem si projít, některým lidem se vyhnout či ubránit, těžkosti trpělivě překonávat a počítat s tím, že to, co nás v životě potká, není vždycky „fér“. To všechno by se ale měly učit postupně a s vědomím, že je v tom někdo s nimi. Že je vedle nich někdo silnější, kdo je podrží, podpoří, kdo pomůže, když je třeba, kdo si je vyslechne, kdo jim znova a znova bude dodávat naději a ukazovat, že ač může být život těžký, když na něj člověk není sám, dá se unést.
Nezapomínejme na to, že děti potřebují v době dospívání ze všeho nejvíce právě povzbuzení a naději, ujištění, že všechno, co je před nimi, zvládnou. Že na to nejsou samy. Stojí totiž na prahu dospělosti a začínají si uvědomovat realitu života, zažívají zklamání a pochybnosti o sobě samých (i když to tak navenek nemusí vypadat), trápí je obavy z toho, co budou dál dělat, kde budou bydlet, jak budou žít, jak zvládnou různé zkoušky, které je čekají. Často a přirozeně se v tomto období odpoutávají a vzdalují od svých rodičů, ale ne vždycky se mají ve svém okolí o koho opřít. Někdy jim nevyjde škola, někdy práce, někdy vztah či samostatné bydlení. Někdy je v jejich odchodu z domu doslova brzdí vědomí, že opouštějí osamoceného rodiče, který svůj smutek z toho často jen velmi těžké skrývá. Mladí lidé ale potřebují vědět, že jejich odchod je přirozený a správný. Že s jejich dospělostí nastal čas, kdy je dobré se odpoutat. Potřebují ujištění, že to, co přijde, zvládnou. Ujištění, že je dobré mít naději a optimistická očekávání, věřit svému vztahu, že bude jiný než spousta krachujících vztahů, které vidí ve svém okolí, že je dobře, když budou věřit, že problémy zvládnou a že je čekají krásné a radostné roky života.
Je hrozně smutné vidět dospívajícího, kterého doslova „převálcují“ obavy z budoucnosti a tíže neradostných zkušeností vlastních rodičů. Dospívajícího, který nic pozitivního nečeká, který nechce navazovat blízké vztahy, protože je přesvědčený o tom, že nevydrží, který předem rezignoval na naději, že život může být krásný, který pochybuje o jeho smyslu a je buď osamělý, nebo připoutaný k některému z rodičů abnormálně silným poutem vztahu, který nahradil chybějící vztah partnerský. Je smutné vidět dospívajícího, který od jednoho ze svých rodičů přebral názor, že život je strašně nefér, že se láska nevyplácí, že nemůžeš nikomu věřit, že je věrnost iluze a důvěra je chybou. Je smutné vidět dospívajícího, na nějž rodič přenesl svou vlastní depresi a životní smutek, který jej přepadl v jeho životní etapě. Odchod partnera, odchod dětí z domova, blížící se stáří, nemoci, úmrtí rodičů apod. jsou událostmi, které vnášejí do života velký smutek a mohou nastat všechny v krátkém časovém rozmezí. Mysleme ale na to, že se s nimi bude jinak vyrovnávat zralý člověk ve střední či starší dospělosti a jinak dospívající dítě, ačkoliv zabrat to dá oběma. Některé z těchto událostí a s nimi spojených prožitků tak nějak přirozeně patří do etapy života před nástupem stáří. Nebývá to snadné, ale je potřeba je unést, nějak se k nim postavit, popř. si najít podporu. Jsou ale příliš těžké pro mladého člověka, kterému jeho vlastní život tak říkajíc začíná. Jeho starosti a nejistoty bývají většinou přiměřené jeho věku, zkušenostem a schopnostem unést zátěž. Je-li psychicky odolný a má podporu ve svém okolí, je schopný vyrovnat se s rozchodem, nepřijetím na školu, pracovními nároky apod. Není ale připravený na to, aby na něj rodič naložil vlastní bolest, zklamání, obavy a těžkosti, které patří ke zcela jiné životní etapě.
Je dobré, když jsme si v rodině nablízku v těžkých chvílích. Je dobré, když smutek snášíme společně a dokážeme si empaticky naslouchat. Je ale taky dobré, když dokážeme jako rodiče rozlišit, co a do jaké míry máme spoluprožívat se svými dětmi a čím jim ubližujeme, trápíme je a způsobujeme, že zažívají nadměrnou úzkost ze života a překážek v něm či strach, že to, co přijde, nezvládnou. Zkusme jim místo toho předat naději a podpořit je v tom, aby věřily, že jejich život může být krásný a radostný. V dnešní náročné koronavirové době, kdy je narušený běžný život a chybí nám sociální kontakty, je to mimořádně důležité.
