Co potřebujeme po návratu do škol udělat jako první?
Nejistota a něco, na co nejsme zvyklí a připravení. Tak by se dala stručně popsat velká část roku 2020. Mnozí jsme to vzali jako výzvu, vystoupení z mnohaletého stereotypu, možnost trávit více času v rodinách, ale mnohým poslední týdny a měsíce otřásly jistotami, o které se opírala jejich duševní stabilita. Od nejednoho učitele teď slyším či čtu, že už je vyčerpaný, že to nechce říkat nahlas, ale kombinace distanční výuky s výukou prezenční a podporou vlastních dětí či starých rodičů je už nad jeho síly.
Z mnoha rozhovorů a e-mailů vím, že velmi podobná je situace i na straně žáků či studentů. Mnozí poměrně ochotně pracují sami, svým tempem a částečně podle vlastního plánu či chuti, ale jako psychologové čím dál častěji zaznamenáváme narůstající napětí v rodinách, ztrátu motivace u dětí, depresivní ladění způsobené izolací a stálým plněním povinností u těch, kteří z nějakého důvodu nemají možnost věnovat se svým koníčkům, setkávat se s přáteli, sdílet s nimi své prožitky a myšlenky, nebo těch, kteří jsou tak houževnatí a poctiví, že tráví přípravou do školy téměř veškerý čas včetně víkendů a nejsou schopni povinnosti, stres a zátěž vykompenzovat něčím hezkým, radostným, co by jim dodalo energii. Linky důvěry hlásí, že jim narostlo množství lidí, kteří se na ně obracejí s domácím násilím, a to až o 30 %, což je děsivé číslo, protože se za ním skrývají skuteční lidé, kteří jsou mnohdy doslova „v pasti“ vlastních rodinných vztahů a problémů.
Ač mají učitelé často pocit, že i při sebevětší snaze nejsou schopni předat dětem či studentům to, co při prezenční výuce a ač mají děti a studenti velmi podobné pocity nejistoty a strachu, že toho budou umět málo, že nebudou dobře připravení, že si toho tolik nepamatují apod., je tím hlavním, co potřebujeme po návratu do škol – KLID. Potřebujeme si uvědomit, že jsme v mimořádné situaci, která navíc trvá hodně dlouho. Že jsme všichni vypadli jak z běžného režimu, tak i z úzkých sociálních vazeb. Že mnozí z nás zažíváme vyšší míru stresu jak doma, tak i v souvislosti s množstvím, kvalitou a způsoby své práce. Je nutné si uvědomit, že se ze všeho nejdříve potřebujeme opět lidsky sejít. Že se na sebe zase potřebujeme napojit, vypovídat se z toho, čeho jsme plní, zastavit se, naplánovat, co a jak budeme dělat dál. Potřebujeme, podobně jako po dlouhých letních prázdninách, postupně zavádět režim a pravidla, ale hlavně se potřebujeme uklidnit. My sami, i navzájem, jako kolegové, jako učitelé přicházející mezi děti. Více než kdy jindy si potřebujeme uvědomit, že máme věci pod kontrolou a přesvědčit o tom ty, kteří sedí v lavicích před námi. Taky si musíme uvědomit, že nelze podávat 100% výkony. A to ani běžně, natož pak v mimořádné situaci. Ne všechno, co jsme jako učitelé zvyklí předávat dětem, musíme předat i v této situaci. To nepodstatné či méně podstatné je dobré umět s klidným svědomím pro letošek odsunout.
Potřebujeme na sebe být HODNÍ. A opět tím myslím, že bychom neměli klást přehnané nároky ani sami na sebe, ani na ty, kdo jsou kolem nás. Víme, co jsme prožili my sami, víme, jak se cítíme. Ale nevíme skoro nic o tom, co prožily děti, co za sebou mají mladí lidé ve třídách, jak se cítí po návratu do škol oni. Odhodlání „rychle na to skočit a co nejdříve dohnat, co se dá“, je teď to nejhorší, co můžeme udělat. To si můžeme dovolit po vzájemné dohodě v seminářích pro maturanty, v hlavních předmětech u deváťáků. Ve všech jiných třídách a hodinách teď nejvíc uděláme, když začneme pracovat v klidu, když děti nezahltíme spoustou úkolů, požadavků, seminárek, projektů, procvičování, ale zaměříme se především na budování vztahů, pocitu bezpečí a klidu. Vystresovaný učitel přenese své napětí na děti. Vystresované dítě se jednak není schopné učit a soustředit, protože mu to aktivace určitých mozkových center prostě nedovolí, ale není schopné si ani vzpomenout na to, co ví a umí. Práce pod tlakem, kritika před spolužáky, pocit selhání, to jsou všechno aspekty, které ublíží jak dítěti samotnému, tak i vztahům ve třídách. Právě teď bude čas třídní kolektivy stmelit, ujistit všechny ty, kteří byli z různých příčin stranou od ostatních, že jsou součástí týmu, že jsme spolu, abychom si navzájem pomáhali a podporovali se. A na to děti potřebují učitele. Ač vám to může znít „sladce“, z odborných setkání, kterých jsem se v posledních týdnech online účastnila, vyplynulo mimo jiné zjištění, že řada dětí kvůli technice, domácímu prostředí, vlastní uzavřenosti apod. zůstala zcela izolovaná od spolužáků.
Ať už se ve školách budeme scházet před Vánocemi či po nich, scházejme se tam především jako lidé ochotní naslouchat tomu, jak se druzí cítí. Je-li to jen trochu možné, dejme dětem a studentům možnost ventilovat své pocity, úzkost, nejistotu, nechlácholme je nějakými frázemi, ale vnímejme, čeho se skutečně bojí, jaké mají obavy, co potřebují. S ohledem na psychiku nás všech bude pomalejší rozjezd efektivnějším rozjezdem, než když se budeme snažit za každou cenu potlačit přirozené lidské sdílení po dlouhém odloučení tlakem na výkon. Naberme ve vánočním čase síly, odpočiňme si a dopřejme to i dětem a studentům. Nezadávejme úkoly, které nejsou nutné a nevyužívejme dny volna k tomu, aby děti doháněly to, co jsme s nimi nemohli stihnout. Dopřejme i rodičům oddych od školních povinností, protože tím zároveň alespoň v rámci možností podporujeme klid v rodinách. A nebojte se. Po krátkém pomalém rozjezdu se do toho budete moci snad zase normálně a pořádně opřít.
Napřed si ale užijte krásné a klidné Vánoce a všem těm, kteří je letos nebudou prožívat radostně, přeji, aby je alespoň neopouštěla naděje na to, že hezké a radostné dny opět přijdou.
S úctou k Vaší práci
