Šikana – téma, které je stále aktuální
Téma stále aktuální, a to nejen ve školách. Na jedné straně stojí děti, studenti, či jejich rodiče a domáhají se řešení situací, které označují za šikanu, ale přitom o šikanu nejde. Na straně druhé stojí učitelé, kteří jsou přesvědčeni o tom, že se o šikanu nejedná, i když před sebou mají šikanované dítě, nebo učitelé, kteří mají dojem, že se určité dítě chová takovým způsobem, že si o šikanu vlastně svým způsobem samo koleduje (a nejsou přitom daleko od pravdy). A ve všem tom zmatku a protichůdných výpovědích se motají všichni – rodiče, učitelé i děti v rolích obětí či svědků, kteří jsou skutečně součástí probíhající šikany, a kteří nevědí, co mají vlastně dělat.
U dětí je nejistota nebo bezradnost pochopitelná a očekávaná. Smutný a neomluvitelný je ovšem fakt, že dospělí lidé, na něž se dítě obrátí s prosbou o pomoc, si nejen často nevědí rady, ale svým postupem situaci ještě znatelně zhorší. Realita je taková, že se s šikanováním ve škole setká velké množství lidí minimálně v roli svědků a řada dětí, které jsou šikanovány, si trauma z této zkušenosti odnáší s sebou dále do života. Jedná se o často probírané téma jak u školních či dětských psychologů, tak i v psychologických poradnách pro dospělé při řešení různých forem úzkostí, depresí, sociálních fobií, poruch příjmu potravy či tak rozšířených obtíží spojených s přijetím sebe sama a s nízkým sebevědomím. Shrneme-li to, šikana je velmi závažným problémem, který má velký dopad na psychiku zúčastněných. Ve vážných případech může vést k depresi, sebepoškozování, či končit zhroucením nebo sebevraždou. Co bychom tedy měli vědět?
Předně si potřebujeme ujasnit, že o šikanu se jedná ve chvíli, kdy jedinec nebo skupina vědomě a opakovaně ubližují někomu dalšímu. Tím pádem nepovažujeme za šikanu jednorázovou hádku, urážku či fyzický kontakt mezi dětmi, ani situaci, kdy se dvě děti (či dvě skupiny) nemají rády a dělají si navzájem naschvály. O šikanu se jedná při opakovaném jednostranném ubližování, ponižování, urážení, bití či vyhrožování, které má tendenci se stupňovat. Ale pozor! Jednou z největších chyb, jíž se učitelé či vychovatelé dopouštějí v souvislosti s šikanou, je to, pokud čekají až na tyto výše popsané výrazné projevy a teprve poté začínají situaci řešit. Čím déle ve skupině probíhá toto negativní chování vůči někomu, tím více jsou jím poškozeny vztahy v celé skupině a tím obtížnější bývá účinné řešení celé situace. Při šikaně totiž nejde jen o agresora a oběť. Ve fungujícím kolektivu s dobrými vztahy totiž agresor nemá moc šancí své ubližování rozjet, protože je pravděpodobné, že zafunguje zdravá část třídy a agresora včas usměrní. Probíhá-li šikana např. ve třídě s vědomím ostatních, bývají vztahy už narušené více, než by se na první pohled mohlo zdát. Na co se tedy zaměřit?
Je velmi důležité znát stádia šikany, tedy jakýsi „vzorec“, který nám popisuje, jak se šikana většinou v kolektivu rozjíždí a jak postupuje. Prvním stádiem je totiž stádium nazývané jako ostrakismus, tedy vyčlenění nějakého jedince (popř. skupiny) z kolektivu. Dochází k tomu, že se třída s nějakým dítětem nebaví, nikdo vedle něj nechce sedět, když se děti rozdělují do skupin, jedno dítě zůstává samo. Samotné je i o přestávkách, přesunech do jiných tříd či do kina apod. Časem se mohou přidávat narážky na něco, co se tohoto dítěte týká, posměšky, schválnosti, úšklebky ve chvíli, kdy dané dítě mluví, čte, počítá u tabule apod. Tady začíná šikana. Tady je prostor, kdy jsou vztahy v kolektivu ještě poměrně dobře ovlivnitelné, protože s ostrakismem se setkáváme často ve chvíli, kdy se utváří nový kolektiv (v horších případech ve chvíli, kdy nějaké dítě přijde do stmeleného kolektivu a nezapadne tam). A tady je ta chvíle, kdy vzdělaný, empatický a skutečně lidský učitel zbystří a začne „fungovat“. V tomto okamžiku je přínosné neupozorňovat na dítě, které do kolektivu nezapadá, ale zapracovat na zkvalitnění vztahů ve třídě, zařadit stmelovací aktivity, podpořit soudržnost kolektivu, nenásilně a promyšleně ukázat ostatním, v čem je „odstrčené“ dítě dobré a pokusit se případně do stmelování zapojit ty lidi ve třídě, na jejichž názor ostatní členové skupiny dají. Je dobré reagovat klidně ale rozhodně na jakékoliv posměšné poznámky či úšklebky, týkající se odstrčeného dítěte. Ráda bych napsala, že je zbytečné připomínat, že u učitele jsou posměšky rovněž neodpustitelné, ale realita je žel taková, že řada učitelů pozici odstrčených dětí ve třídě svým chováním zhoršuje, popř. podporuje rivalitu, žalování, poukazování na chyby druhých apod. A domnívám se, že většina učitelů bohužel neví, že odmítání dítěte kolektivem je první fází šikany. (Jsem vděčná za všechny, kteří dočetli text až sem).
V dalších fázích se urážky, výsměch a odmítání stupňují a postupně se začne objevovat fyzická agrese, která začíná drobnějšími projevy a postupně má tendenci eskalovat. Třetí fáze, kdy se oběť začne setkávat s fyzickou agresí, je zlomová. Zde ještě může zasáhnout zdravá část kolektivu a je možné vztahy zachránit, pokud agresor (či agresoři) pochopí, že mu jeho chování nebude tolerováno a že oběť není osamocená. V této fázi kamarádi či spolužáci oběti často zkoušejí získat podporu a pomoc dospělých lidí, nejčastěji učitelů. Když k tomu nedojde, nebo učitel ve své roli selže, dostává se šikana do své čtvrté fáze, během níž členové skupiny postupně přijímají normy a způsoby chování agresorů a buď ze strachu, nebo z pocitu bezmoci přihlížejí tomu, jak je někomu ubližováno. Nezřídka se k šikanování i sami přidávají, nebo jej podněcují. Pokud se ani tady nestane nic, co by probíhající šikanu zastavilo, rozjíždí se tzv. brutální šikana neboli totalita. Oběť se hroutí, a to jak psychicky, tak i fyzicky. Nastává situace, kdy selhaly jak vztahy v kolektivu, tak také všichni dospělí, kteří mohli postřehnout náznaky, nebo o tom, co se v kolektivu děje, přímo věděli a nezasáhli. Jak tedy máme správně postupovat při řešení šikany?
Jak už bylo naznačeno výše, všímejme si nezdravých vztahů v kolektivu hned na počátku, podporujme přátelství, spolupráci, učme děti přijímat odlišnosti, nikdy se nevyjadřujme o žádném dítěti před ostatními dětmi nelichotivě, reagujme na posměšky, urážky, ubližování, odmítavé reakce vůči komukoliv, zdůrazňujme třídě (či skupině), že jsou parta a jen když budou držet při sobě, bude jim spolu dobře. Učme je, že jakékoliv negativní vztahy ve třídě zasáhnou nutně celou skupinu a že není třeba všechny lidi milovat, ale je třeba je respektovat a zkoušet pochopit. Když zaregistrujeme, že se vztahy zhoršují a někdo někomu začíná ubližovat, reagujme na to a nebagatelizujme tento problém. Dejme najevo agresorovi, že jeho chování rozhodně nebudeme ani tolerovat, ani přehlížet a oběti dejme najevo, že v nás může mít důvěru a může se na nás kdykoliv obrátit. Je dobré se poradit s odborníkem a zavčasu pracovat s celou třídou, popř. zajistit dítěti, které se ocitá v roli oběti, psychologickou pomoc. Zkušený psycholog dokáže odhalit, čím konkrétní dítě může druhé „provokovat“ a může dítěti často pomoci v tom, aby se naučilo chovat jinak. U brutální šikany už je „všechno špatně“. Tam se neobejdeme bez odborníka, bez Policie ČR, rodičů, psychologa, ani bez vedení školy. Postup řešení brutální šikany by byl tématem na samostatný článek a tolik prostoru zde nemáme. Pojďme se proto ještě krátce seznámit s tím, na co si dát pozor a čemu se při vyšetřování a řešení šikany vyhnout.
Když se vám někdo svěří s šikanou, nebagatelizujte to. Už samotný fakt, že se dítě cítí nepřijaté a osamělé (obzvláště v době, kdy jsou pro něj vrstevníci obrovsky důležití), jej může ovlivnit a poznamenat. Zvláště děti, u kterých cítíte, že si o to „koledují“ (jsou v něčem zvláštní), potřebují pomoc. Děti, které už někdy šikanované byly, se často identifikují s rolí oběti a začnou se specificky chovat, přestávají se bránit, dávají najevo svou bezmocnost či neschopnost. Nedělají to vědomě! Nevěřte tomu, že šikanují pouze takoví ti „darebáci od pohledu“. Agresorem se často stává dítě, které na učitele působí mile, ochotně a přátelsky. Nikdy neřešte šikanu, kterou vám někdo nahlásí, před celou třídou. Děje se to často a vede to jen k tomu, že se vám oběť už nikdy nesvěří, protože jí svým jednáním jen přitížíte. Je třeba si vyslechnout oběť, najít svědky a pobavit se s nimi, ochránit oběť a až teprve poté se bavit s agresorem. Pokud vám oběť či informátoři oznámí šikanu a vy si zavoláte agresora, řeknu vám přesně, co nastane. Agresor všechno popře. A pokud uděláte tu největší chybu, kterou udělat můžete, totiž že si k sobě v jednu chvíli pozvete agresora i oběť, tak vám všechno popře i ona oběť. Logicky. Protože má strach. Protože ví, že po této konfrontaci bude mít co do činění s naštvaným agresorem. Znám takovou situaci z praxe. Učitel donutil oběť a agresora, aby si podali ruce, řekli, že jsou vlastně kamarádi a poslal je do třídy s pocitem, jak hezky celou situaci vyřešil, protože si všichni slíbili, že už se budou chovat pěkně. Ještě v ten den agresor oběť mimo školu napadl a zbil.
Na závěr mi dovolte pár osobních slov. Máme před sebou různé děti. Některé jsou milé, některé nás dokážou vytočit nebo nám nejsou sympatické. Ale ať je dítě jakékoliv, je to pořád dítě. Jsme za něj zodpovědní. Jako učitelé, jako rodiče, jako dospělí lidé. Pokud jsme přesvědčení o tom, že šikanu poznáme a dokážeme účinně vyřešit, je to super. Pokud ne, nestyďme se ptát, číst, zajímat se o toto téma, nebo konzultovat s odborníkem. Do tohoto článku se ani zdaleka nevejde to, co je důležité. Jde zde vlastně spíše jen o povzbuzení k tomu, abychom se zajímali a nebyli lhostejní. Na stránkách www.online-psycholog.com je volně ke stažení a šíření pdf soubor o šikaně, který se obrací na učitele, rodiče i samotné děti (Šikaně tváří v tvář). Pokud chcete, využijte jej. Kéž se vám daří podporovat v dětech vše dobré a chránit ty, kteří to sami nedokážou.
