Psychické poruchy dětí po návratu do škol

V souvislosti s koronavirovou pandemií byly uzavřeny školy, což je všeobecně známo. Mnohem méně se však mluví o tom, jaký dopad měly obavy z neznámého viru, sledování zpráv, poslouchání rozhovorů dospělých, sociální izolace, domácí vzdělávání, ale třeba i masivní hraní počítačových her na psychiku dětí. Krizové linky i jednotliví psychologové, fungující online, zaznamenali nárůst telefonátů či emailů od dětí a dospívajících. Nejeden dospělý přiznává, že sociální izolaci (často i od těch nejbližších), nejistotu a obavy špatně snášel či doposud snáší. Děti na tom často nebyly o mnoho lépe. Řada rodin se sice semknula a využila společně strávený čas k zajímavým aktivitám, výletům, rozhovorům či hrám, ale některé děti se ocitly v úplně jiné situaci. Byly izolovány u jednoho z rodičů či u prarodičů, v nefunkčních rodinách, bez potřebné podpory a péče či ve vyloženě patologickém prostředí, kde nechyběl křik, závislost či bití, přísné tresty a dokonce týrání či zneužívání a z něhož neměly úniku. Tak o tom vypovídají pracovníci krizových linek a taková je i má zkušenost. I když řada dětí díky Bohu nezískala tyto extrémní zkušenosti, má za sebou týdny strávené bez vrstevníků, kroužků, bez zábavy, s netrpělivými rodiči, kteří si mnohdy nevěděli rady se zadávanými školními úkoly, stěží stíhali vlastní zaměstnání, péči o domácnost a školní přípravu s dětmi, popř. řešili existenční potíže. Některé děti za sebou mají hodiny trávené nad úkoly o samotě, bez pomoci, popř. za asistence starších sourozenců.

Velká část děti se do školy těší. Na kamarády, na učitele, na to, že jim zase někdo něco dokáže v klidu vysvětlit, ale i na změnu prostředí (na to, že nebudou muset být doma) a konec stereotypu. U některých dětí ovšem dlouhá sociální izolace a špatné rodinné prostředí vedly ke zhoršení dřívějších (či vzniku nových) psychických poruch. Řeč je například o obavách ze sociálního kontaktu, sociálních či školních fobiích, strachu z učitelů, ale i o dalších úzkostných poruchách, o depresivním ladění, poruchách příjmu potravy, ADHD či poruchách autistického spektra.  Všude tam, kde je obzvlášť důležitá pravidelnost, důslednost, režim, ale i sociální kontrola a podpora, nácvik a zvládání určitých (např. sociálních) dovedností, referuje řada rodičů nebo dětí či studentů samotných o zhoršení stavu, výraznějších obavách, narůstající úzkosti či prohloubení potíží. A je třeba o tom vědět a počítat s tím.

Učitelé nejsou psychologové a nemohou přebírat za děti ani rodičovskou zodpovědnost. Ale mohou být citliví, všímaví a empatičtí. Jelikož se k nim děti vracejí po delší době, mohou si snáze všimnout změn v celkovém vzhledu, rozdílů v chování (agresivita, vzdorovitost, zamlklost, třes rukou, vyhýbání se kontaktu), ale i v prožívání (smutný výraz, úzkostné projevy apod.).  Na učitelích je, aby úzkostným dětem poskytli podporu a čas na postupnou aklimatizaci, aby netlačili v těch zbylých několika týdnech na výkon a nesnažili se dobrat zameškané učivo a získat množství známek, ale aby tohoto období využili k povzbuzení dětí, ke klidné práci v menších skupinkách, k rozvoji hezkých vztahů ve třídě či k vysvětlení toho, co dítěti uniklo během domácí přípravy. Pro děti je teď hlavní rozvíjení sociálních kontaktů, obnovení stálého režimu, dodržování pravidel a postupné vyrovnávání rozdílů v tom, co děti zvládly či nezvládly doma samy či s rodiči, a to bez necitlivého srovnávání, soutěžení, kárání, či dokonce poukazování na nedostatky. V této době se více než kdy jindy v prožívání a chování dětí odrazí kvalita jejich domácího prostředí a škola by neměla být místem, kde za nevhodné prostředí ponese dítě následky ještě jednou.

Úzkostné děti potřebují znova a znova pomalu zažívat úspěch, aby si jejich mozek přivykl na to, že vstup do školy, třídy, či kontakt se spolužáky nebo učitelem není důvodem ke spuštění stresové reakce. Právě ta u mnoha z nich teď výrazně zesílila. Děti s poruchami pozornosti si znova potřebují zvyknout na práci v rušnějším prostředí a na pravidelný režim. Stejně tak děti s poruchami autistického spektra, u kterých je třeba opět pokračovat v práci na rozvíjení sociálního kontaktu a vytváření předvídatelného prostředí. Depresivně laděným či perfekcionisticky orientovaným dětem je důležité dát najevo, že nejsou pod tlakem a není třeba, aby začaly podávat velké výkony. Celkově je teď důležité myslet na to, že některé děti mohou být v této době zranitelnější a nejisté a nabízet jim kromě prosté lidské podpory také různé metody na zvládání stresu, uklidnění či postupný nácvik toho, co v nich vyvolává obavy. Mimořádná doby si žádá mimořádné činy. Po učitelích se teď nechce hrdinství, ale shovívavost, všímavost a porozumění. Teď je důležité se více než kdy jindy zaměřit na ty nejslabší a nejzranitelnější. Ne proto, abychom je ode všeho ochránili, ale proto, abychom jim pomohli získat sebedůvěru a vnitřní klid a v extrémních případech jim poskytli alespoň nějaké klidné místo, na kterém jim nehrozí žádné nebezpečí.

Přeji vašim dětem ve školách, aby se na vás těšily a aby jim s vámi bylo dobře. Pokud jste empatičtí, vycítíte to a bude to vaší odměnou za to, že svou práci děláte dobře.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková