Jak zvládnout obavy z návratu do škol
Stále častěji se hlavně u svých starších kolegů učitelů setkávám s obavou, která souvisí s vidinou návratu do školy. Samo o sobě by to nebylo nic mimořádného, protože jak je známo, podobné pocity přepadají velké množství lidí v pomáhajících profesích vždy s končící dovolenou a často mají přímou souvislost s rozvíjejícím se syndromem vyhoření. V současné době jde ovšem o trochu jiný druh obav.
Lidé mají strach z rozšíření nákazy, z toho, že v kontaktu s dětmi či studenty sami onemocní nebo ohrozí své rodinné příslušníky. Současně se setkávám s tím, že si mnozí učitelé netroufnou tento strach přiznat, protože se setkávají s negativními reakcemi okolí. V očích mnoha lidí jsou učitelé opět privilegovanou skupinou, která sedí někde doma v klidu, trápí rodiče i děti množstvím požadavků, nebo má několikaměsíční dovolenou za plný plat a přitom si stěžuje. Prosím, nenechte se těmito komentáři otrávit, netrapte se jimi, ale také se vyjadřujte a chovejte tak, abyste je nevyvolávali či nepodporovali. Vy sami víte, jak fungujete, jak se připravujete, kolik času, energie a podpory svým svěřencům i na dálku věnujete. A pravdou je, že v přístupu učitelů ke vzdělávání na dálku jsou výrazné rozdíly. Do určité míry souvisejí s postojem vedení škol, s osobnostním nastavením jednotlivce, ale také s tím, jaký předmět vyučuje a zároveň i s jeho ochotou učit se, rozvíjet se a zvládat moderní technologie a nové situace. Tak to ale je i při běžné výuce, i tam jsou rozdíly v přístupu a nasazení. Pracujeme různě a tak jako jiné profese nemůžeme ani učitele „házet do jednoho pytle“.
Místo podepisování petic, z nichž některé jsou postavené spíše na emocích, než na skutečných datech a odborných odhadech, se soustřeďme raději na práci s dětmi. Mnohé z nich teď kolem sebe mají podrážděné rodiče, kteří si se školou nevědí rady. Na mnohé z nich někdo denně křičí, protože jsou pomalé, nepozorné, nebo jim učení nejde. Na mnohé děti rodiče křičí, i když jsou šikovné. Z principu. Protože to je jejich přístup k řešení problémů, projev jejich netrpělivosti, nedostatek empatie, ventilování jejich vlastních problémů, komplexů a starostí. Řada z nich je teď izolovaná ve svých nefunkčních rodinách, nebo po boku vystresovaného rodiče. Ne všechny děti jsou doma v klidu a bezpečí. Svědčí o tom prudký nárůst telefonátů na Dětskou linku bezpečí. Nevíme, kdy budou mít možnost se vrátit do škol. Ale až ten čas nastane, je na učitelích, aby byli klidní, dokázali pracovat s faktem, že po domácím vzdělávání to bude podobné, jako když děti přicházejí po dlouhých prázdninách, nebo se scházejí ve třídě z různých škol, protože každé dítě bude jinak připravené. Je potřeba počítat s tím, že děti budou potřebovat hlavně komunikovat mezi sebou a s klidným, vyrovnaným dospělým. Že mnohé z nich budou potřebovat povzbuzení, že opravu nejsou „úplně blbé“, jak si to mnohé často opakovaně vyslechly doma od svých netrpělivých rodičů. Cílem nebude co nejrychleji všechno dohnat a zopakovat, ale spíše zvládnout postupnou adaptaci dětí, navést je znova na potřebný režim a dbát o jejich fyzickou i psychickou bezpečnost, jak to jen za daných podmínek bude možné. Kritizováním a vlastním negativním nastavením k dané situaci jim ani sobě nijak nepomůžeme.
A co s vlastním strachem, který nás může přepadat?
- Myslete na to, že jako učitelé máte mnozí vybudovanou lepší imunitu, než lidé, kteří nebývají v tak intenzivním kontaktu s lidmi.
- Myslete na to, že děláte práci, která má smysl, která je potřebná a že jste součástí týmu. Podporujte se s kolegy. Ne nadáváním a vytvářením katastrofických scénářů, ale přijetím situace takové, jaká je. Dovolte si sdílet své obavy navzájem, ale nedopusťte, aby vás paralyzovaly.
- Učte se přijmout fakt, že nebezpečí různých nákaz tady vždycky bylo a je tady i teď. Je nutné to přijmout, přiznat si to a soustředit se na to, co můžete ovlivnit.
- Můžete svým chováním chránit sebe, i ostatní. Můžete se zaměřit na hygienu, větrání, hledání podmínek, jak organizovat výuku, abyste co nejvíce minimalizovali rizika.
- Můžete svou práci dělat dobře. Můžete být tím, kdo rozdává klid, úsměv, povzbuzení, tím, kdo naslouchá i dohlíží.
- Neplýtvejte energií na nadávání na věci, jež nemůžete změnit, ale hledejte způsoby a překládejte návrhy, jak jde za daných okolností pracovat co nejlépe.
- Buďte co nejvíce na čerstvém vzduchu, otužujte se, cvičte, věnujte se svým koníčkům, jezte pestrou stravu. I když vás to nemusí ochránit před onemocněním samotným, bude to mít dopad na míru vámi prožívaného strachu, i na případné zvládání nemoci.
- Zamyslete se na tím, u koho a v čem můžete čerpat podporu a vyhledávejte ji.
- Když budete cítit úzkost, uvědomte si, že se v tu chvíli vaše vnímání výrazně zužuje a zaměřuje pouze na vás samotné a vaši rodinu. Uvědomte si v takové chvíli, že je řada dalších povolání, kde jsou lidé v každodenním kontaktu s mnoha dalšími lidmi a svou práci zvládají. V situaci, ve které aktuálně jste, rozhodně nejste sami.
- Nebojte se o svém strachu mluvit, pokud jej prožíváte, ale nepoddávejte se mu, popř. se nebojte vyhledat odborníka. Nejsme tady na světě každý sám za sebe a pro sebe, ale máme tady rozdělené své role a neseme každý ten svůj kus zodpovědnosti i za druhé. Stejně tak jako zdravotníci, lékárníci, pečovatelé v domovech pro seniory, pracovníci v dětských domovech, policisté, prodavači, řidiči a mnozí další.
Dnes vám přeji nadhled, klid, úsměv a uvědomění, že se naše planeta točí pořád stejně, voda v řekách plyne, koloběh života pokračuje a věci, které přicházejí a nemůžeme je změnit, můžeme přijmout a postavit se k nim tak, jak nejlépe umíme. 🙂
