Adolescent je jako larva motýla
Adolescent, bytost, která už oslavila patnácté narozeniny, získala občanku, trestní odpovědnost i pomyslnou oficiálně akceptovanou možnost rozvíjet partnerský sexuální život, ale do dosažení druhé desítky (rozuměj dvacátých narozenin) jí ještě nějaký ten rok či měsíc chybí.
Bytost, která se snaží obrazně řečeno přejít po laně od dětství do opravdové dospělosti a nezřídka jí přitom hrozí, že ji srazí dolů prudký závan větru, popř. ji tam stáhne někdo z lidí, kterým důvěřuje. Bytost, která touží po vysněných výhodách dospělosti, o nichž bychom my, skutečně dospělí, někdy dlouze diskutovali, ale zároveň by si ráda udržela povinnosti batolete (čemuž naopak všichni rozumíme).
Přiznám se, že mám tuto věkovou skupinu hodně ráda. Baví mě pozorovat, jak se dětské chování proměňuje na chování dospělého, jak se u mnoha adolescentů rozvíjí zodpovědnost, jak nejasná přání a neurčité sny z puberty nabývají zřetelnějších obrysů a jak se jakási „stádovost“ pomalu přetváří v nezaměnitelnou individualitu. Ráda pozoruji, jak se mnozí adolescenti doslova rozvíjejí, když mají možnost věnovat se tomu, co je zajímá a baví, jak se začínají řídit vlastním rozumem a citem a vzdorují okolí i autoritám už nejen „z principu“, ale stále častěji tehdy, když je to pro ně skutečně důležité. Adolescence je obdobím, které je zásadní pro postupné odpoutání od rodičů a pro utváření vlastní identity, tedy vědomí toho, kdo jsem, jaké jsou mé silné a slabé stránky, jakou mám hodnotu a jaké hodnoty uznávám.
Je to období, které v sobě skrývá řadu rizik. Stále převládá zaměřenost na vlastní tělo, s níž mohou být spojeny hrozby některých poruch (mentální anorexie, bulimie, záchvatovité přejídání, posedlost zdravou stravou či svalnatým tělem), ale nezřídka se v tomto věku objevují i výraznější příznaky závažných psychických onemocnění, mezi něž patří např. schizofrenie. Někteří adolescenti bývají schopni navázat a udržet i delší intimní vztah, ale ne vždycky jsou schopni unést jeho konec bez následků. Chtějí, aby se s nimi jednalo jako s dospělými, ale nejsou zralí na to, aby nesli strasti, bolesti či křivdy, s nimiž se jim svěřují jejich rodiče, nebo které s sebou život dospělého člověka přináší. Mají chuť se vrhnout do života dospělých a užívat si volnosti a svého mládí, ale ve chvílích samoty bývají zaplaveni otázkami po smyslu života a utrpení, obavami z budoucnosti, ze závažných rozhodnutí, nezájmu vlastních rodičů či nepochopení ze strany učitelů.
Každý adolescent je jiný, každý se nachází v jiném prostředí a jiných situacích, nese si s sebou jinou genetickou výbavu, jiné dispozice, schopnosti či nemoci a setkává se s jinou mírou zájmu a podpory. Pomineme-li výjimky způsobené např. mentální retardací apod., potřebují se ale všichni mladí lidé v tomto období pomalu odpoutávat od svých rodičů, rozhodovat sami o tom, co chtějí a co ne, ale přitom nutně potřebují cítit, že mají ve svých blízkých oporu ve chvíli, kdy jim bude smutno, těžko nebo budou prožívat úzkost či řešit problém, s nímž si nevědí rady. Potřebují, abychom je jako rodiče i jako učitelé nechali jít vlastní cestou, nedomáhali se jejich zájmu, respektovali jejich soukromí, ale zároveň potřebují vědět, že jsme tady, když se něco děje. Potřebují vnímat, že se nesnažíme narušovat jejich soukromí, ale zároveň jsme připravení naslouchat jim vždycky, když nám něco z něj jsou ochotni sdělit.
Je to takové dost nevděčné „našlapování po špičkách“, ale když to dokážeme, dozrajeme my sami, i oni. Když tu pomyslnou „larvu“ vyvíjejícího se motýla budeme pořád pevně svírat, nedáme jí možnost, aby se proměnila podle vlastních představ a potřeb. Vylíhlému motýlovi nedáme možnost skutečně roztáhnout křídla a odletět. Je těžké, ale nutné, být nablízku, chránit, když je potřeba, odpovědět, když přijde otázka, mlčet, když budoucí dospělý potřebuje získat vlastní zkušenost, a to i tehdy, když víme, že bude bolestná. Je nutné vymezit se proti tomu, co mladého člověka ohrožuje na životě, tomu, co by mu mohlo hodně ublížit i vůči tomu, čím ubližuje on sám druhým. Stále je potřeba udržet určité hranice a pravidla, pokud máme fungovat a žít společně, ale je důležité nezapomínat taky na to, že je nutné přidávat volnosti a důvěry a ubírat nevyžádaných rad a omezování. A to platí jak pro rodiče, tak i pro učitele ve školách.
Problém je, pokud je nějaké dítě už v průběhu puberty nezvladatelné či nezvládnuté, a to jak doma, tak i ve škole. V adolescenci se to projeví zpravidla ještě výrazněji a s dalekosáhlejšími dopady na život dospívajícího i jeho okolí. Pokud před sebou ovšem máme zdravě se vyvíjející děti, je dobré v prvních ročnících středních škol zavést a udržet jasná pravidla a také je vyžadovat a s postupujícím zráním dospívajících snižovat míru kontroly a nahrazovat ji (tam kde to jde) větší důvěrou a volností v rozhodování i nesení vlastní zodpovědnosti. Úspěšné vedení dospívajících spočívá v tom, že jim poskytnete větší prostor k vyjádření toho, co je pro ně důležité a budete se snažit reagovat na každou bytost maximálně individuálně. Ponižování a zesměšňování vám tato věková skupina už neodpustí, stejně tak jako se bude výrazně bránit, pokud jí budete chtít vnutit vlastní názor či pohled na svět.
Jak jsem zmínila v úvodu, mám tuto věkovou skupinu ráda. Ale jsem realista, který si je vědom toho, že když se něco v genetické výbavě, výchově či v období, kdy je pubertální dítě maximálně ovlivnitelné svými vrstevníky, nepodaří či zvrtne, v tomto období se to výrazně projeví. Je důležité adolescenty respektovat a dávat jim jejich prostor, ale bývá nezbytné vymezit si vůči nim i prostor vlastní, trvat na tom, že respektování má být vzájemné a pokud na sebe nevezmou povinnosti dospělých lidí, nebudeme jim poskytovat a dopřávat ani výhody tohoto věku.
Přeji vám, ať kolem sebe máte „larvy“, které se budou moci přetvořit v krásné motýly. Ať ve svém okolí vidíte své děti a studenty, kteří vám budou dělat radost a kteří budou chápat, že jejich prostor končí tam, kde začíná osobní prostor druhého člověka. Přeji vám, ať jako učitelé i jako rodiče dokážete unést fakt, že ty mladé, nezkušené, ale už dospělé bytůstky musíte jednoho dne úplně pustit a doufat, že se k vám budou (i díky tomu) samy ochotně vracet, a to vše s důvěrou, že všechno dobré, co jste do nich zaseli, v nich zůstalo a mělo to svůj smysl. A až budete v tomto věku řešit nějakou špatnou známku, myslete na to, že v životě jde o mnohem víc. Laskavý a zkušený pan profesor Zdeněk Matějček by vám vzkázal, že dobře se zamilovat je důležitější než udělat maturitu.
