Proč já vůbec ještě pořád učím?
Předpokládám, že kromě začínajících učitelů, kteří museli sami sobě nebo svému okolí odpovědět předně na to, proč chtějí vůbec (začít) učit, napadne otázka z titulku po nějaké době každého, kdo se učitelské profesi věnuje. A je to dobře.
V učitelském (stejně jako v každém jiném) povolání přicházejí chvíle, kdy se nedaří. Objeví se konflikty, únava, kritika, nepochopení, nevděk, nejistota nebo ignorace a člověk se rozloučí s naivními představami a očekáváními a uvědomí si realitu každodenního života ve škole. Otázka po smyslu naší práce je cenná, pokud na ni dokážeme najít uspokojivou odpověď. Pokud si uvědomíme, že navzdory neúspěchu nebo únavě nás ta práce baví a uspokojuje. Pokud se nám v mozku začnou rojit důvody „PRO“ a je jich podstatně víc, než případných „PROTI“. Člověk sám sebe ujistí o tom, že to má cenu a může pokračovat dál. Tato chvilková pochybnost nám ukáže, že učit chceme a připomene nám také, proč tomu tak je. Díky ní oprášíme svou motivaci.
Co když nás ovšem otázka po tom, co ve školství děláme, zavalí jako skutečné břemeno a spolu s ní nás zaplaví pocit bezmocnosti, zbytečnosti, nechuti a až fyzického odporu nejen k práci samotné, ale i k lidem, které v ní každodenně potkáváme? Co když kvůli této myšlence špatně spíme, jsme podráždění a unavení už ve chvíli, kdy ráno vstáváme? Pokud to přijde, zastavte se a zkuste být sami k sobě co nejpoctivější a nejotevřenější. Může to být důsledek přetížení? Jsou nároky, které jsou na vás kladené, příliš vysoké? Pracujete dlouhodobě ve vysokém tempu a máte málo času na odpočinek a sami na sebe? Pokud ano, je pravděpodobné, že vám pomůže dlouhodobější odpočinek a taková změna v přístupu k práci, která vám umožní pracovat méně a věnovat se ve volném čase činnostem, které vás opravdu nabíjejí a uspokojují (ideálně manuální činnost o samotě). Někdy stačí naučit se říkat „NE“, odmítat úkoly navíc, snížit si úvazek a promyslet si, kolik času budeme čemu věnovat. Většině ochotných a svědomitých dobráků chvíli trvá, než se to naučí, ale jde to, pokud o to člověk opravdu vědomě usiluje.
Někteří z nás by spolu se Svěrákem řekli ono slavné: „Já už tady nejsem rád“ a vyjadřovalo by to jejich nejniternější pocity. Byl jsem tady rád, dělal jsem, co jsem mohl, ale už to nejde. Už se mi tady nelíbí, už mi došly síly, už mě unavily změny i stereotyp, už nerozumím generaci, s níž mám pracovat. Zvláště ty zapálené a poctivé učitele jejich profese někdy skutečně „semele“. Chtělo by se mi napsat, že je vysaje a odkopne, ale ve skutečnosti je to spíše tak, že se někteří z nás dobrovolně zcela rozdají, upřednostní svou práci nebo lidi v ní před svými zájmy, zdravím či odpočinkem. Je záslužné pracovat na tom, aby byl svět kolem nás o něco lepší, rozdávat a rozvíjet novou generaci, ale jako všude i tady platí, že extrémy nejsou dobré. Pokud cítíte, že jste na této cestě, zastavte se a zapřemýšlejte znova poctivě o svých životních prioritách a o položte si i slavnou otázku z filmu Pelíšky: „A komu tím prospějete?“ (Když se zcela vyčerpáte)…
Pokud víte, že jste včas nezastavili a ve své laskavosti a dobré víře jste náročnost své práce a svého poctivého svědomí nevyvážili dostatečně myšlenkami na sebe samého a své zájmy, zastavte se také. Nebudu tak hloupá, abych člověku, kterému zbývá pár let do důchodu, doporučovala změnu zaměstnání. Je mi jasné, že značná část unavených učitelů už si trpělivě dojde až do svého pracovního cíle. Ale i tady je možné zpomalit na minimum, omezit, co není nutné a rozvinout nějaký dřívější koníček či zálibu, kterou jsme si odříkali. Těm mladším bych myšlenku na změnu zaměstnání doporučila zvážit. Ideální je sepsat si důvody, proč učíme, to, co nás na tom vyčerpává a unavuje i to, co bychom chtěli změnit a jít si za tím. Ubrat na dokonalosti i na pracovní ochotě a vyvažovat to, co dáváme druhým, tím, jak myslíme sami na sebe. Pokud to pomůže a dokážeme něco změnit, vydržíme ve své práci dlouho bez toho, abychom vnímali mladé lidi v lavicích jako líné, zkažené a nevděčné a svou práci ve spojitosti s tím jako „házení perel sviním“ (prosím, nebrat doslovně, jde o pořekadlo, které nemá v této souvislosti nikoho urazit). Pokud své vnitřní nastavení změnit nedokážeme, může být jiná práce dobrým řešením pro děti ve školách, i nás samotné.
Myslet na sebe není sobectví, pokud nemyslíte výhradně jen na prospěch své vlastní osoby na úkor ostatních. Naopak. Rozdávat může jen ten, kdo sám něco má a zdravě formovat může jen ten, kdo má své priority ujasněné nejen teoreticky, ale reálně se jich drží v praktickém životě. Pečujte o sebe. Vnímejte své pocity i myšlenky a berte je vážně. Přeji vám, ať to dokážete.
