Jak si „vyrobit“ snaživější děti s lepším prospěchem

Já vím, titulek je dnes klasicky bulvární a provokativní. Jsem si toho vědoma a přiznávám to hned v úvodu. Je sice možné (i když doufám, že to je utopie, která nikdy nenastane), že jednou budou genetici opravdu běžně „vyrábět“ ideální děti podle návodu typu: „vezměte jednu až dvě aktivní spermie…“, ale zatím to takto nefunguje, takže pojďme zpět do reality. Zatímco mnohý odborně znějící nadpis pod sebou skrývá bulvární, fantastické, z kontextu vytržené a neověřené informace, tady tomu bude naopak.

To, jak jsou děti, které učíme, inteligentní, je do značné míry dané geneticky a tím, v jak podnětném prostředí vyrůstaly, ale i inteligence, tedy schopnost učit se nové informace, řešit problémy, adaptovat se na nové prostředí, je schopností, která se vyvíjí. Mnohý učitel, pěstoun či adoptivní rodič byl svědkem toho, jak se zanedbávané dítě rozvíjí v podnětném prostředí. Nicméně buďme realističtí. Děti, které před námi sedí ve třídách, jsou na tom s úrovní inteligence různě a je to fakt, který je třeba přijmout a brát na něj ohled. Co můžeme ovšem ovlivnit jako učitelé výrazně, je motivovanost dětí, jejich sebevědomí, schopnost naučit se pracovat s chybou, můžeme u nich rozvíjet schopnost sebehodnocení a poskytování zpětné vazby druhým lidem. Můžeme rozvíjet spolupráci a empatii, trénovat paměť či podporovat samostatnost. Ale jak je to s tím prospěchem? Můžeme jej ovlivnit jinak, než tím, že budeme velkorysí a mírní při známkování a hodnocení? Můžeme.

Odborné výzkumy potvrzují, že pokud byl učitel předem o nějakém průměrném dítěti informován, že jde o dítě nadané a inteligentní, přistupoval k němu jako k nadanému, více jej chválil, povzbuzoval, častěji se na něj obracel, dával mu najevo pozitivní očekávání a prospěch takového dítěte se opravdu viditelně zlepšoval. Odborně se tomu říká Rosenthalův efekt. Opakované experimenty tento efekt potvrdily. Těžko si objednáme kolegu, který by nám před začátkem nového školního roku vylíčil děti, které neznáme a které budeme učit, jako snaživé, inteligentní a nadané. To je opět utopie. Přesto můžeme využít toho, co víme, v praxi. Můžeme k dětem přistupovat pozitivně. Dávat jim najevo následující: vím, že jsi chytrý kluk (chytrá holka), že se snažíš, že na to máš, že to zvládneš, oceňuji tvou snahu, originalitu, postup, spolupráci s druhými, i malý posun dobrým směrem. I dítěti, které dostane trojku, můžeme v testu vedle známky napsat povzbuzení, že je to lepší, než minulý test (kde mělo třeba známku 4 nebo 5), a že jsme rádi.

Já vím, není to snadné a budeme mít před sebou řadu dětí, které to nikam neposune. Ale za pokus to stojí, protože je radost vidět, že dítě, kterému se zpočátku nedařilo (a kterému se třeba nedaří ve více předmětech), jakoby „rozkvete“, když cítí naši podporu a zájem, když vidí náš úsměv a dostává pochvalu. Když to trochu zjednoduším (ale přitom to tak opravdu funguje), většina dětí, kterým dáme najevo, že jsou šikovné a snaživé, se opravdu snažit začne. Většina dětí, kterým dáme najevo (chováním, přístupem, či žel někteří z nás i zraňujícími a ponižujícími slovy), že jsou „marné“ a hloupé, se snažit přestane. Budou cítit, že jsme jim dali jakousi „nálepku“, nebudou nás mít rády a ztratí se jeden z nejdůležitější prvků, který děti motivuje. A tím je pozitivní vztah mezi dítětem a učitelem. Dítě se přizpůsobí „roli“, do níž jsme ho zatlačili.

Shrnu-li to, některé děti jsou milejší, snaživější, inteligentnější, motivovanější, zralejší i sociálně zdatnější, než jiné. Ale toto všechno je jen jakýsi základ, který je daný, ale ne neměnný. My máme ten dar či tu moc, dotvářet ten zbytek. Podporovat pozitivní a klidnou atmosféru bez strachu z chyby a posměchu, vyzařovat pozitivní očekávání, nabízet povzbuzení a ocenění, podporovat rozvoj zdravého sebevědomí. Do značné míry jsme to my, kdo rozhoduje o tom, jestli se děti budou snažit, protože v nich budeme podporovat to dobré, nebo jestli budou demotivované, protože jim budeme (třeba i nevědomě) dávat najevo, že od nich nic pozitivního neočekáváme. A to není utopie, mám to vyzkoušené. Ti, kterým se nedaří, totiž reagují na veškerou podporu a pochvalu dvojnásob citlivě. Vděčně. Zkuste si nějaké takové dítě „vytáhnout nahoru“. Klidně si tímto způsobem sami zaexperimentujte, nic tím nezkazíte. A zkuste přemýšlet o tom, co k dětem „vysíláte“. Většinou změna na „vysílači“ mění obraz na „přijímači“. J V dobrém i špatném směru. Vám přeji ten dobrý.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *