Co dělat, aby vás puberťáci milovali

I když se stanete hudební hvězdou, skvěle placeným hokejistou, majitelem pěti sportovních aut či nejsledovanějším youtuberem, budete v situaci, kdy vás bude polovina dětí ve věku 10 – 15 let hystericky obdivovat a milovat a polovina nesnášet. Pro část z nich budete „cool“ a pro další část „trapka“. Část bude toužit po fotce s vámi a bude vás napodobovat a část se bude při pohledu na vás odvracet s očima v sloup a znechuceným výrazem v tváři. Puberta je totiž jakési provizorní BUĎ – ANEBO. Černá nebo bílá, uznávám, nebo ignoruji. Puberta je obdobím, kdy se dítě ztrácí samo v sobě, kdy potřebuje zapadnout mezi ostatní (ačkoliv se pokouší být originální), kdy pochybuje samo o sobě (ačkoliv máte pocit, že srší sebevědomím), kdy potřebuje hrozně moc shovívavosti, povzbuzení a pochopení, ačkoliv dává ostentativně najevo, že to je to poslední, o co stojí.

V pubertě je to „dítě uvnitř“ často na hony vzdálené tomu „vnějšímu dítěti“, které máte před očima. Vymezuje se proti autoritám a potřebuje přirozené vzory, které jej dokážou inspirovat, ale nedělají to formou poučování a příkazů. Děti, které se teď budou ve všem klidně podřizovat dospělým, se tak budou často chovat i v dospělosti a mohou s tím mít problém. Děti, které teď budou v opozici vůči všemu a všem a budou dělat všechno proti zažitým normám, mohou v dospělosti tvrdě narazit, sklouznout k partám či závislostem, nebo cíleně porušovat zákony. Určitá míra „vzdoru“ a opozice je vývojově potřebná, ale stejně tak potřebné jsou i hranice toho, co dovolíme.

Kdo má tedy šanci před puberťáky uspět?

  • Ten, kdo počítá s tím, že jej ne všichni budou „brát“, a to z důvodů, které jsem popsala v úvodu. Ten, kdo si toho je vědom, se nesnaží zalíbit všem, je svůj a přesto se chová tak, aby mohl být inspirací.
  • Ten, kdo je přirozenou autoritou. Nastaví pravidla spolu se třídou či skupinou (aby všichni věděli, že to jsou pravidla, s nimiž souhlasí a chtějí je) a důsledně dbá na jejich dodržování.
  • Ten, kdo má smysl pro humor, netváří se, že jeho předmět je tím nejdůležitějším na světě, ale nedělá si legraci z žádného dítěte. Na zdánlivě nevinnou poznámku ze strany učitele na vlastní osobu bývají děti v tomto věku obzvláště citlivé, stejně tak jako na smích spolužáků.
  • Ten, kdo jedná fér. Kdo je spravedlivý a pokud někoho hodnotí jinak, zdůvodní to. V tomto životním období jsou děti na jakoukoliv (i zdánlivou) nespravedlnost citlivé.
  • Ten, kdo se o ně zajímá. Kdo je zná jménem, zajímá se o to, co dělají ve volném čase, ocení jejich případné úspěchy ve sportu, výtvarných činnostech apod., ale přitom jim „neleze“ do soukromí, nevyzvídá příliš, není dotěrný.
  • Ten, kdo umí vycítit, kdo ve třídě nejvíc „vyrušuje“ a strhává na sebe pozornost a kdo si dokáže takového výrazného člověka získat na svou stranu. Kdo pochopí, že čím víc bude takového človíčka ignorovat či napomínat, tím větší to bude „boj“. Ideální je, promluvit si s takovým dítětem co nejdříve mezi čtyřma očima, pochválit jej za něco, ocenit jej, dát mu nějaký speciální úkol, ale „ukočírovat jej“ v hodinách. Mám zkušenost z praxe, že když tyto děti získají pozitivní pozornost, často pak dělají, co učiteli na očích vidí. „Šaškují“ často kvůli snaze po učitelově pozornosti nebo kvůli nejisté pozici v kolektivu. Tresty, řešení před celou třídou apod. by neměly být první metodou, kterou na tyto děti učitel vyzkouší.
  • Ten, kdo není ani příliš autoritativní a odměřený, ani příliš kamarádský a benevolentní. Toho prvního puberťáci neberou, protože rozhoduje sám a nebere na jejich potřeby či názory moc ohledy, toho druhého si neváží, protože vycítí jeho slabost.
  • Ten, kdo dokáže vnímat a respektovat jejich nálady. Výkyvy nálad jsou pro toto období typické a moudrý učitel dokáže „nechat na pokoji“ dítě, které se v dané hodině zrovna moc projevovat a zapojovat nechce. Dítě bude pracovat, ale omezíme jeho vyvolávání a hlavně jakékoliv „rádoby-vtipné“ poznámky jeho směrem. Když o takovéto dítě projevíme někde na chodbě zájem a zeptáme se, jestli jej něco netrápí, nebo nemá nějaký problém, většinou to ocení.
  • Ten, kdo se zajímá o to, co mladí lidé zrovna sledují, poslouchají, nosí, dělají či hrají. I starší učitel může být duchem mladý a děti ho tak berou a i mladší učitel se může chovat odtažitě a povýšeně a být dětem vzdálený.
  • Ten, kdo se na ně usmívá, dokáže je pochválit, povzbudit, pochopit a brát jako samostatné bytosti, na jejichž názoru záleží.

Pubertální děti mívají často konflikty s rodiči, sourozenci, prožívají nešťastné lásky, jsou nespokojeni se svým tělem, doslova s nimi cloumají hormony a jsou vnitřně obrovsky nejistí a křehcí. To všechno se snaží maskovat a nahrazovat pózami, které to, jak je okolí vnímá, ještě zhoršují. Mějme je rádi, dejme jim šanci, podporujme je v tom dobrém, pochopme, že mají často hodně špatnou pozici v kolektivu a sebevědomí na nule a zkusme každou hodinu na někoho zaměřit trochu víc své pozitivní pozornosti, očního kontaktu, vyslat úsměv a ocenění. Když se nám je podaří získat a namotivovat, půjdou za námi samy. A když přijde konflikt, zkusme jej dořešit v klidu mezi čtyřma očima, dát najevo pochopení, ale třeba i zklamání z nevhodného chování. Dejme dítěti najevo, že od něj očekáváme to dobré a po vyřešení mu nejme najevo, že se už nezlobíme.

Vyhlašuji výzvu „oblibte si své puberťáky“ a budu se těšit, že mi třeba někdo z vás napíše, jak se mu to daří a co mu v kontaktu s nimi pomáhá.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *