Každý učitel je neustále nabádán k tomu, aby se vzdělával, aby byl empatický, komunikativní, aktivní, usměvavý, aby dokázal přistupovat odborně i lidsky k různým typům dětí, tříd i rodičů. Každý učitel nesčetněkrát slyšel či četl o nutnosti brát ohled na různé poruchy učení, pozornosti či chování, na různé poruchy zasahující sociální oblast, úzkostné poruchy i na tělesné znevýhodnění těch, kdo sedí ve školních lavicích. Ano, povolání učitele nelze dobře vykonávat bez dobrého vzdělání, bez značné míry empatie, vstřícnosti, komunikačních schopností, lásky k dětem, moudrosti a ochoty „vidět v dítěti všechno to dobré, co by v něm jednou mohlo být“ a všemožně to podporovat a rozvíjet. O tom není třeba diskutovat. Práce učitele není jen o předávání informací. Zdaleka ne.

Každodenní život ve škole je ale často nejen radostný, ale také hodně náročný. Něco po nás chtějí různé plány a inspekce, něco vedení, něco kolegové, něco rodiče a něco samotné děti. Učitel se ocitá ve velmi náročných situacích, kdy se po něm požaduje, aby byl maximálně spravedlivý, ale přitom dokázal pracovat ideálně současně s každým dítětem podle jeho individuálních potřeb a schopností. Sejde-li se ve třídě více dětí, které vyžadují hodně pozornosti, může učitel zažívat směsku hodně ubíjejících emocí. S některými dětmi si prostě neví rady, některé situace jsou nečekané a nebezpečné, mnohé reakce nepředvídatelné a učitel může mít pocity, že to prostě nejde zvládnout. I když dělá, co může, cítí, že se nemůže všem věnovat tak, jak by bylo potřeba. I když dělá, co může, setkává se s kritikou. I když dělá, co může, vnímá, že to není ono. Požadavky bývají navíc často protichůdné. Třeba v tom, že každé dítě má pracovat podle svých možností a nad tím, co nezvládá, je třeba „přivřít oko“ a ocenit snahu nebo postup, ale na druhé straně děti jako jednotná „masa“ směřují k různým srovnávacím, postupovým, přijímacím či maturitním zkouškám, které by měli všichni zvládnout.

Práce učitele je náročné povolání. Krásné, ale často i vyčerpávající. Na to, abychom jej byli schopni dělat dobře a taky dlouho, potřebujeme být opatrní a hýčkat sami sebe. Potřebujeme chvíle samoty, protože jsme pořád mezi lidmi. Potřebujeme dělat to, co nás baví a zažívat pozitivní emoce, abychom vyvážili pocity nejistoty, když cítíme, že se nám nedaří všechno tak, jak bychom si představovali a zaplavují nás emoce negativní. Potřebujeme pracovat na svém sebevědomí a sebe-ocenění, abychom vyvážili kritiku těch, kteří nás posuzují, a i když mají ze svého pohledu pravdu, nejsou v naší situaci a hodnotí nás často nespravedlivě. Potřebujeme dělat něco spontánního a bláznivého, abychom vyvážili fakt, že se velkou část dne řídíme podle hodinových ručiček a přesných plánů. Potřebujeme se narovnat a podívat vzhůru, abychom se mohli další den opět sklonit dolů k dětem. Potřebujeme pohybem vybít nashromážděný stres. Potřebujeme si uvědomit, že patříme k profesi, jejíž příslušníci jsou reálně ohrožení syndromem vyhoření a závislostí na návykových látkách a potřebujeme se vědomě rozhodnout, co z toho si (ne)chceme vypěstovat.

Nežijeme proto, abychom byli ve škole. My učitelé, ani děti. Do školy chodíme kvůli životu. Ve chvíli, kdy bude naše práce celým naším životem, budeme možná chvíli skvělí, ale brzy přestaneme vnímat jak reálný život, tak taky to, že my sami vlastně moc nežijeme. Budeme očekávat vděčnost za to, jak moc se dětem a své práci věnujeme a budeme zažívat zklamání, že se nám té vděčnosti nedostává v takové míře, jak bychom si představovali. Budeme tak moc dávat, až nám dojdou síly. Děti odejdou a budou si žít vlastní životy. Dobrý učitel to ví, žije i mimo svou práci, má vlastní koníčky, vlastní přátele mimo školu, nabírá inspiraci, pozitivní pocity a sílu. Pokud to umíme nebo se to teď zkusíme naučit, máme šanci být usměvavými a vyrovnanými učiteli, kteří ví, že kromě povinností existuje i zábava a uvolnění, kteří budou moci hodně rozdávat, protože toho v sobě hodně mají, kterým ten elán vydrží dostatečně dlouho, protože nejsou ve svých životech závislí jen na tom, jestli jejich snahu děti, kolegové a rodiče ocení, nebo ne. Nebojte se být i sobci, nestyďte se myslet sami na sebe, nechtějte být dokonalí. Vyvažujete tím ve svých životech to, jak moc myslíte na druhé, jak moc se jim věnujete, jak moc vám na nich záleží, jak moc pro ně hledáte schůdné cesty, jak moc času s nimi trávíte a jak moc o nich přemýšlíte.

Přeji Vám krásné jarní dny, v nichž si představíte to, co by vám udělalo radost, u čeho byste se cítili klidně, dobře a šťastně a pak se tomu budete věnovat.

S úctou k vaší práci

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *