Jak přistupovat k dítěti s ADHD

O ADHD se hodně mluví, ale přitom málokdo ví, co ta zkratka vlastně znamená, co patří a co už nepatří mezi její typické projevy a dokonce málokdo ví i to, že v Mezinárodní klasifikaci nemocí, která je používána v České republice, tuto zkratku ani nenajdeme. Neznamená to, že by taková porucha neexistovala, ale zkratka je přejata z Diagnostického manuálu americké psychiatrické společnosti (DSM) a u nás zdomácněla. V České republice bychom ji hledali mezi „Poruchami chování a emocí“ a zjistili bychom, že jde o poruchu pozornosti a hyperkinetickou poruchu. Jejími typickými projevy bývají: narušená pozornost, narušené poznávání, nedostatečná vytrvalost, nadměrná aktivita, přebíhání od jedné činnosti k druhé, neukázněnost, impulzivnost (prudké projevování emocí), potíže s dodržováním disciplíny a někdy i nízké sebevědomí. Stanovit diagnózu musí odborník. Laik bude mít problém poznat odlišit ji od nevychovanosti, i od obyčejné nadměrné živosti a aktivity. Odborník je schopný rozpoznat, zda se jedná skutečně o danou poruchu, nebo je s ní spojena např. i porucha chování.

Ale opusťme teoretický úvod, zůstaňme pro zjednodušení u zažité zkratky ADHD a podívejme se na to, co nám může pomoci k dětem s touto poruchou správně přistupovat, abychom jim (i jejich rodičům) dokázali pomoci a abychom netrápili sebe ani je.

  • Načtěme si něco o této poruše. Vysoké školy nás nepřipraví na všechno, co musíme v praxi zvládnout a čím víc toho budeme vědět, tím víc si budeme vědět rady.
  • Věřme tomu, že dítě za svou poruchu nemůže, nevybralo si ji a nechová se schválně tak, jak se chová. To je úplný základ. Kdo toto nepřijme, nemůže dítěti ani sobě pomoci.
  • Chvalme dítě s ADHD. Málokdo tuší, s jakým množství kritiky se toto dítě i jeho rodiče setkávají od dětství. Velmi živé, pobíhající dítě, které často něco shodí, u ničeho nevydrží, ruší, stále se na něco ptá, stále něco zapomíná, ztrácí či reaguje zbrkle, je náročné hlídat. A to se týká prarodičů, učitelek ve školce i ve škole, ale také rodičů. Takové dítě bývá velmi často napomínáno a srovnáváno s „hodnějšími“ sourozenci či spolužáky, takže může mít brzy pocit, že ho nikdo nemá rád (a upadat i do deprese). Chválu potřebují tyto děti i jejich rodiče doslova jako sůl. (Poznámek o tom, jak by své dítě měli správně vychovávat, se naposlouchali dost).
  • Nastavme jasná pravidla, zvyšme dohled a buďme důslední. Ideální je, když se na tomto shodnou učitelé i rodiče, protože tím (nejen) dítěti s ADHD usnadní život. Písemná (či v mladším věku obrázková) dohoda týkající se toho, co je kdy potřeba udělat vede k vytvoření návyků. Určité věci se dělat nesmí, určité je potřeba udělat. Dítě s ADHD, které častěji zapomíná, je potřeba více kontrolovat, pohlídat, aby si zapsalo, nachystalo věci apod.
  • Buďme trpěliví. Když dítě impulzivně rychle zareaguje např. s nesprávnou odpovědí, pomozme mu najít tu správnou. Opakujme mu, co má dělat. Všímejme si toho, v čem se zlepšuje.
  • Nechme jej se hýbat. Dítě s ADHD je nadměrně pohyblivé, potřebuje svůj vnitřní neklid vybít. Pomůže, když si z něj dokážeme udělat „svou pravou ruku“, která nám pomůže něco přinést, smazat tabuli, otevřít okno apod. Když nic nepotřebujeme, můžeme dítě nechat oběhnout 2 kolečka kolem jiných dětí. (Ostatním dětem je třeba to hezky vysvětlit).
  • Nedávejme mu více pokynů najednou, a pokud se tomu nevyhneme, instrukce mu pišme. Osvědčuje se oslovit dítě jeho jménem a říct mu krátkou instrukci – např. „Jirko – piš!“ Delší zadání je lepší rozdělit do několika částí a sledovat, jestli v jejich plnění postupuje.
  • Uvědomme si, že pozornost dítěte s ADHD se rychle unaví. Dítě vnímá mnoho podnětů najednou, má problém „odfiltrovat“ podstatné od nepodstatného, vnímá všechno od zadání příkladu přes bzukot mouchy a lupání propiskou spolužáka. Potřebuje častější krátké přestávky a změnu činnosti.
  • Spolupracujme s rodiči, pokud jsou ochotní. Ideální je, má-li dítě obdobný režim ve škole i doma, pokud učitel posílá jasné instrukce, co je potřeba doma udělat a rodiče dohlížejí na přípravu věcí do školy. Zajímejme se o volný čas dítěte a o to, zda se dítě věnuje nějakým pohybovým aktivitám, kde by mohlo vybít svou energii. Pokud ne, zkusme to doporučit. Jako zajímavou informaci je dobré zmínit i to, že děti, které tráví velké množství času hraním počítačových her, mívají obdobné projevy, jako děti s ADHD.
  • Neupozorňujme stále na to, že má dítě nějaký problém. Je-li to potřebné, vysvětleme to hezky dětem ve třídě, upozorněme na to kolegy, ale vyhněme se jakýmkoliv posměškům, ponižování, zlehčování diagnózy či odsuzování dítěte. Opravdu za to nemůže a opravdu to nedělá schválně.

Vím, že ve třídách máme spoustu dětí, každé z nich je jiné, každé z nich má jiné potřeby a často i jinou poruchu. Vím, že některé děti jsou obzvláště náročné na naši trpělivost, zkušenosti i pozornost. Vím, že někdy je to dost „o nervy“. Ale všechno je jednodušší, když s těmi, co sedí proti nám, „nebojujeme“, ale zkusíme si je získat a otevřeme oči pro to, co jim jde a v čem můžou být pro nás a ostatní přínosem. Zkuste si své „ádéháčky“ získat. Mám zkušenost s tím, že pochvaly a zájem dělají právě s těmito dětmi divy.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *