Jak pracovat s úzkostnými dětmi

Jako učitelé to znáte. Ve třídě máte děti, kterých je „všude plno“, které nemají problém s vámi diskutovat nebo zajít cokoliv vyřídit, ale pravděpodobně také děti, které jsou velmi tiché, málokdy něco řeknou nahlas, neprojeví vlastní názor, a když je oslovíte, zrudnou, odpovídají tiše, nebo neřeknou nic. U člověka, který je úzkostný, se úzkost stala poměrně stálou vlastností jeho osobnosti. Úzkostné poruchy u dětí, ale hlavně dospívajících a dospělých lidí jsou tématem, které zaměstnává většinu psychologů a nezřídka se zvládnutí úzkostných stavů bez jejich pomoci, podpory a vedení neobejde.

Tomuto tématu se chci dnes věnovat hlavně proto, že učitelé hrají jak při rozvoji úzkosti u dětí, tak při jejím odbourávání a zvládání zásadní roli. Škola je místem, kde jsou děti neustále hodnoceny a porovnávány mezi sebou. Škola a aktivity v ní probíhající jsou tím, co vnímá velká část dětí jako stresující. Zadáte-li dětem či mladým lidem za úkol napsat co nejvíce slov, které je napadnou jako asociace ke slovu STRES, uvidíte sami. Vedle rozvodu, hádek a problémů doma bude mít pravděpodobně řada slov přímou souvislost se školou, zkoušením, testy, přístupem učitelů, spolužáky, šikanou apod.

Co s tím? Tak předně zde není na místě vtipkování, povzbuzování stylem „vzmuž se“, „nekoktej nám tady“, „jsi červená jako jablíčko“, „musíš se s tím poprat, život se s tebou nebude párat“. Jistě, to poslední vyjádření je pravdivé, ale strachu z deváťáků prvňáčka nezbavíme tím, že jej postavíme doprostřed nich. Úzkost u dítěte je třeba brát vážně. Odložit humor, i ten dobře myšlený, protože úzkostný člověk, který se bojí a nevěří si, jej může vnímat jako velmi zraňující a bude se nám uzavírat víc a víc a jeho úzkost bude narůstat. Úkolem učitele je spoluvytvářet v hodinách, třídách a škole přátelskou a pohodovou atmosféru. Usmívat se, povzbuzovat, udržet na uzdě všechny posměváčky, ty, co se povyšují i ty, co vždycky odpovídají a druhé nepustí ke slovu.

Ke snížení úzkosti můžete přispět tím, že budete předvídatelní. To znamená, že děti či studenti budou vědět, co se bude dít, jak a kdy se bude zkoušet či psát test, jak se bude známkovat, jak budete reagovat, že se nenecháte zmítat svými emocemi, nevybuchnete v afektu, nerozdáte pětky ani testy za trest. Pomůže to, když před testem či zkoušením opravdu důkladně zopakujete to, co mají děti umět a necháte je to napsat do sešitu, ať se k tomu můžou vrátit i doma (sami nebo s rodiči), popř. jim umožníte opravit si to, co se jim nepovede. Úzkostným dětem výrazně pomůže i to, že nemají daný časový limit, ale necháte je psát jejich vlastním tempem bez upozorňování, že se sbírá za 5, 4, 3…minuty. Řadu dětí obrovsky znervózní i to, že mezi nimi stále pobíháte, nebo si stoupnete k některému z nich. O čtení přes rameno ani nemluvě. Neznám dítě, kterému by to nevadilo, stejně tak jako to, když učitelé mluví, zatímco se děti snaží soustředit na test. Tímto chováním učitel (často nevědomě) snižuje výkony svých žáčků či studentů.

Strach ze zkoušení můžete zmírnit tím, že dítě nebude stát před tabulí, ale sedět v lavici proti vám, že mu dáte dostatek času na promyšlení odpovědí, že jej budete navádět na odpovědi, že oceníte snahu odpovědět vlastními slovy a nejen „odhrkat“ naučené fráze, že začnete na rozjezd lehkou otázkou, budete se usmívat, povzbuzovat, chválit a třídu necháte v průběhu zkoušení pracovat, aby nemělo úzkostné dítě strach, že jej všichni poslouchají, popř. budete zkoušet dvě nebo tři děti současně.

Zásadní je ale pracovat na mezilidských vztazích. To znamená jak nutnost, aby se dítě nebálo vás, vašich reakcí, vašeho křiku nebo pohoršení nad tím, jakou udělalo chybu, že něco neví, neumí apod., tak také nutnost pracovat na vztazích mezi dětmi samotnými. Nikdy nepomůžete úzkostnému dítěti, aby se uklidnilo a získalo potřebné sebevědomí a odvahu, pokud dopustíte, aby se mu další děti ve třídě posmívaly, ponižovaly ho, či jej jiným způsobem šikanovaly. Dobré vztahy jsou základem toho, abychom se uvolnili, aby nebyly aktivovány ty části mozku, které nás upozorňují na nebezpečí a připravují nás na útěk či útok, ale aby se aktivovala ta část naší nervové soustavy, která nám umožňuje se učit, pracovat a rozvíjet vlastní kreativitu. Učitel samozřejmě nemůže být všude a neovlivní všechno, ale po více než dvaceti letech strávených ve školství si stojím za přesvědčením, že toho ovlivní, pokazí či dokáže „spravit“ strašně moc. Někdy by nám stačilo si jen zkusit představit, jak by nám bylo v určité situaci, kdybychom na místě dítěte seděli či stáli my sami. Je to ale složité, protože vysoce úzkostní lidé si většinou profesi učitele nevolí, takže řada učitelů si stavy, které prožívá úzkostný člověk, neumí ani představit.

Odnesme si z tohoto kratičkého a zdaleka ne úplného článku alespoň to, že úzkost si dítě nevybralo. Vznikala různě (většinou se na ní podílely geny, výchovné postupy v rodině či traumata a prožité životní události), je ovlivnitelná směrem k větší sebejistotě i směrem ke zhroucení dítěte a k psychiatrické léčbě. Vyberte si, kam chcete děti, které vám byly svěřeny, posouvat vy, řiďte se vlastním citem a buďte opatrní. Sebevědomí dítěte a studenta v životním období, v němž s ním pracujete, je křehké a stačí jedna výrazná událost, aby na vás dítě vzpomínalo s láskou a úctou, nebo s nenávistí.

Pokud se bojíme, pomůže nám podpora, povzbuzení, pomoc, úsměv, uklidnění, vědomí, že nám nic nehrozí, že máme na své straně někoho silného a vlivného, komu na nás záleží. Pomohou nám malé krůčky dopředu a to, že na náš strach nebude nikdo poukazovat a upozorňovat. Mysleme na to.

Přeji vám, ať se na lodi, kterou kormidlujete, s vámi děti cítí bezpečně.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *