Učitelské lednové desatero aneb psychologická první pomoc pro učitele

Prosím všechny učitele, kterým v lednu s blížícím se pololetím už došel smysl pro humor, aby tento článek raději nečetli. Při přemýšlení nad tím, jak vás můžu v tomto náročném období povzbudit, jsem totiž došla k názoru, že jedině tím, že vám pomůžu získat nadhled a ujistím vás, že v tom nejste sami. A jelikož toho vážného je kolem vás i ve vás jistě dost, vnímám humor a pohyb jako jediný způsob, jak z toho ven. Předpokládám, že na jógu nebo běhat se mnou nepůjdete (mj. z toho důvodu, že už mi není dvacet, mám ráda své klouby a ráda bych si je ještě nějakou dobu udržela funkční, tudíž neběhám), takže už mi na vás zbývá jen ten humor a nadhled.

Učitele v pololetí vnímám buď jako lukostřelce, trefujícího se se zadostiučiněním do prchající a poměrně bezmocné oběti (ano, žel i takoví kolegové jsou mezi námi), nebo jako oběť stojící přímo před terčem, do nějž se strefují ostatní. Učitel v roli oběti nemá milosrdně zavázané oči, takže je často překvapený jak tím, kdo se to do něj vlastně strefuje, tak tím, čím se tak děje. V lednu (a červnu) se totiž záhadně ale zaručeně rozbují jak množství testů, termínů, papírování a tlaku, tak také jakýsi podivný „virus údivu“. Údivu nad tím, že se ještě bude psát test, nad tím, že v něm bude i to, co se probíralo před Vánocemi, nad tím, že mi s průměrem 2,7 nevychází jednička ani dvojka, údiv nad tím, jaké má mé dítě v žákovské (či na Bakalářích) za těch 5 měsíců známky (a nad tím, že jsme to jakožto rodiče nevěděli), údiv nad tím, že naše dítě vlastně propadá (a s tím spojený údiv nad tím, kdo že ho to vlastně učí, když ho nic nenaučí, popř. co je to vlastně za školu, když dítě propadá z více předmětů), nad tím, že učitel „není ochotný s tím něco udělat“, údiv nad tím, že už není možné si to „opravit“, posunout jedním testem či referátem výslednou známku o jeden stupeň směrem dolů (rozuměj – k lepší známce). Diví se všichni. Diví se děti a studenti, diví se rodiče, nezřídka se diví i vedení a učitel z údivu nevychází. Hlavně se nezřídka diví sám sobě, proč tu práci vlastně dělá.

Nezoufejte. Nepochybujte o sobě (popř. si ty pochybnosti a změny nechtě až na únor). Hážu záchranný kruh všem, kdo ví, že pracovali poctivě, snažili se známkovat spravedlivě, snažili se komunikovat s rodiči a vycházet dětem či studentům vstříc.

  1. Rodiče i žáci a studenti si stěžovat budou, budou se tvářit smutně nebo ukřivděně. Vždycky. Mají na to právo a vy to zkuste přijmout jako fakt, který k této práci patří a někdy i jako formu nátlaku, který musíte ustát. Míra nespokojenosti a její projevy závisí na tom, jaký předmět učíte, jak moc se snažíte, ale také na vlastnostech těch, kteří jsou nespokojení. Hledat chybu nejdříve u učitele bývá cestou první volby. (Zdá se, že to podporuje dobré vztahy v rodině).
  2. Nečtěte články o tom, že za špatnou známku dítěte může vždy učitel. Většinou je nepsali učitelé. Pokud psali, většinou už nepracují ve školství. Pokud pracují, bývají nezkušení. Pokud jsou zkušení, jsou to populisté.
  3. Pokud rodiče nevěděli o známkách svých dětí, které jste jim psali do žákovské či Bakaláře, je to jejich problém, ne váš. (Je-li to nutné, asertivně to sobě, jim i vedení opakujte.)
  4. Nepište testy, které už psát nemusíte a řekněte to dětem. Budou vám upřímně vděčné! Uberete sobě jim trochu z jejich lednového „zatížení“ a pokud máte dost známek, víte stejně, jak v daném pololetí pracovaly a jaké hodnocení si zaslouží. Řešte jen ty, co to mají „mezi“.
  5. Běžte cvičit, běhat, do sauny, na masáž, na lyže, kosmetiku, boxujte, štípejte dříví – nezaměřujte se na známky, ale na vlastní duševní a tělesnou pohodu. Prospěje to všem. Vám, vašim rodinám, kolegům, žákům i rodičům, kteří se pokusí s vámi komunikovat či vyjednávat.
  6. Vyhněte se všem posezením s kolegy, ale nevyhýbejte se poradě, tam zřejmě musíte. (Nikdo vám ovšem nemůže zabránit v tom, abyste si tam vzali antistresové omalovánky či pozorovali neverbální komunikaci svých kolegů a nadřízených). Když vyjdete ze školy, prchněte k lidem mimo školství a bavte se o všem možném, jen ne o své práci a lidech v ní.
  7. Buďte velkorysí. Tím, že se přikloníte u průměru 1,6 k jedničce bez dalšího zkoušení s přihlédnutím ke snaze (nebo k tomu, že má dítě jedničky a někde mu to „ujelo“) uděláte radost dítěti, rodičům i sobě a ušetříte si nepříjemné pocity z toho, že před sebou budete mít dítě, které se snaží, ale kvůli nervozitě (či obav z rodičů) vám zkazí i to, co normálně ovládá. Tím, že dětem případně mírně „přidáte“ jim zaručeně uškodíte míň, než tím, že budete tvrdí a nekompromisní, i když i takový postoj je někdy třeba „ustát“.
  8. Myslete na to, že minulosti, současnosti, vesmíru i mravencům v mraveništi je jedno, jestli bude mít Doubrava z angličtiny v pololetí šesté třídy dvojku nebo trojku. I když se všichni z nějakého důvodu tváří, že to je momentálně ta nejzásadnější věc na světě – není. Přísahám.
  9. Myslete na to, že většina lidí, kteří vás přesvědčují, že by to dělali jinak, by to ve skutečnosti nedělala vůbec, nebo by to dělala mnohem hůř. Je super, že tu práci děláte, že ty děti či mladé lidi máte rád/a, že jim věnujete tolik energie, času a zájmu.
  10. Spolehněte se na svou intuici, pokud máte pocit, že vás většina dětí či studentů „bere“, respektuje a má ráda. I když to neřeknou nahlas, opakujte si, že jste dobrým učitelem či učitelkou. Usmívejte se, i když k tomu nemůžete najít důvod. Je ověřeno, že se budete cítit líp.

A to hlavní na závěr –  pokud svou práci máte rád/a, nezanevřete na ni kvůli lednu (či červnu). Věřte, že každý leden jednou skončí a zájem mnoha dětí o váš předmět i mnoha rodičů o vás, vlastní děti a jejich známky zase na pár měsíců opadne.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *