To už zvoní“? Věta, kterou ve školách slýcháváme často na obou stranách – u těch, co se více či méně dobrovolně chodí vzdělávat, i u těch, kteří cítí předávání informací a modelů chování příštím generacím jako své poslání. Omlouvám se všem logicky uvažujícím lidem, ale s trochou nadsázky si troufnu tvrdit, že ti, co pracují ve školství, mi potvrdí fakt, že ve školách zvonívá většinou „na hodinu“. To znamená vzít jiné věci, jít do jiné třídy, začít mluvit o něčem jiném. Několikrát za den, několikrát za týden, mnohokrát za měsíc, nesčetněkrát za rok.

Přesto nebo právě proto se dnes chci zaměřit na to „druhé“ zvonění, na zvonění na přestávku. Pokud se totiž věta z úvodu článku ozve ve chvíli, kdy s nějakou třídou právě pracujete, a zazní od někoho z žáků, zastavte se, usmějte se a poklepejte si na rameno. Podařilo se vám je zaujmout, strhnout tak, že přestali sledovat čas, motivovat je k tomu, aby se do něčeho ponořili nebo něčím nechali unášet. Kdo tuto práci dělá, ten ví, že to nebývá úplně snadné a v některých předmětech je to obzvlášť náročné.

Asi mi dáte za pravdu, že je obrovský rozdíl v tom, pokud děláme něco s pocitem, že to musíme udělat, nebo s pocitem, že to chceme dělat, že nás to baví. V prvním případě nás to stojí spoustu úsilí, energie a i vůle, času a odhodlání, ve druhém případě se na to těšíme, jde to skoro samo, čas nám ubíhá rychleji a po skončení aktivity z ní máme dobrý pocit. Stejně tak je to i ve škole, z pohledu žáka či studenta. Pokud musím, nebaví mě to a vyčerpává mě to. Pokud chci a těším se, jde to hladce a s dobrými pocity.

Co je tím hlavním, co děti motivuje? Jsme přesvědčeni o tom, že známky, ale není tomu tak. Z výzkumů vyplývá, že známky jednak mnoho lidí stresují (mají dopad i na vztahy doma, postavení ve třídě, budoucnost dítěte) a pak také to, že u dětí, které se učí kvůli známce, klesá jejich vnitřní motivace, vnitřní nadšení, touha se něčím zabývat. Tím, co děti (ale i nás dospělé na různých seminářích a jazykových školách) nejvíce motivuje, je:

  • Novost situace – nové informace, jiný způsob vysvětlování či práce, nějaká příjemná změna.
  • Aktivita toho, kdo se učí – možnost něco sám dělat, zkoušet, řešit, hledat či vysvětlovat ostatním.
  • Stanovení cíle – pomáhá nám vědět, co všechno se budeme učit, proč a jak se postupně suneme kupředu (kolik už jsme toho zvládli a kolik nás toho čeká). Co je zásadní, je fakt, že potřebujeme vědět, k čemu nám to v životě bude. Učitel by měl umět odpovědět na tuto otázku, nebo pomoci svým žákům odpovědi na tuto otázku najít. Odpověď typu: „Prostě je to ve školním vzdělávacím plánu“ určitě nikoho nemotivuje a hodně vypovídá i o postoji učitele k tomu, co se právě chystá probírat.
  • Spojení učiva se zájmy a cíli žáka. Pokud se učíme něco, co se nás osobně dotýká, co nás zajímá, čemu se chceme jednou věnovat, jde nám to mnohem líp – ovšem za předpokladu, že toto naše nadšení a zájem sdílí i ten, kdo nás to učí.
  • Osobnost učitele – poslední bod, ale jeden z nejdůležitějších. Spravedlnost, vlídnost, úsměv na tváři, schopnost ocenit toho, kdo se učí i toho, kdo se snaží a z různých důvodů mu to třeba moc nejde, schopnost získat si respekt, ale i schopnost zasmát se, vytvořit pohodovou atmosféru a přistupovat k žákům tak trochu jako k vlastním dětem (kdo je má) nebo jako k parťákům (kdo je nemá), samozřejmě za předpokladu, že si učitel dokáže vybudovat a udržet autoritu. I oblíbený předmět se pro nás může stát utrpením, pokud ve třídě panuje kvůli učiteli vážná atmosféra, strach, ponižování, vyhrožování, tresty či lhostejnost, stereotyp a únava. A i neoblíbený předmět můžeme zvládat a vděčně na něj jednou vzpomínat, když nás někdo podporuje, povzbuzuje, ukáže nám v něm něco zajímavého a pro nás přínosného.

Přemýšlejme o tom. Nejde o to, abychom byli herci a baviči za každou cenu. Ale chvíle, kdy si s dětmi povídáme o tom, proč se co učíme, popř. se to snažíme „napasovat“ na to, co je baví, zajímá a čím žijí, rozhodně nejsou ztrátou času. Někdy totiž, když zpomalíme, ubereme teoretických detailů, přidáme aktivit, příkladů či příběhů z reality a pojedeme více na pohodu, předáme dětem víc, než zběsilým diktováním zápisů. A to jak ve škole, tak i do života. A to je to, o co by nám mělo jít.

Dnes vám přeji, ať se ve svých hodinách máte čemu společně zasmát, ať vás to baví a ať je vaše nadšení pro věc, o které mluvíte, nakažlivé. J

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *