Strašák jménem ŠIKANA

Stojím před další třídou dospívajících. Opět jsme došli v hodinách psychologie k tématu šikany ve školách. A opět se ve mně mísí pocity lítosti, podrážděnosti, bezmoci a zoufalství. Opět poslouchám příběhy o tom, jaké trápení někdo zažíval ve škole. Slyším o ponižování, pomluvách, bití či zesměšňování ze strany spolužáků, o obavách někomu se s tím svěřit, o tom, jak se někteří na tuto situaci jen dívali a neuměli pomoci. Slyším i o opakovaných urážkách učitelů vůči nějakému dítěti před ostatními, o tom, jak se spolužáci posmívali a učitel mlčel, o tom, jak měla třída za úkol nesouhlasně mručet ve chvíli, kdy nějaké dítě udělalo chybu při hlasitém čtení, o tom, jak první reakcí učitele na oznámenou šikanu byl návrh, aby šikanované dítě prostě šlo na jinou školu.

Jistě, šikana není chováním, které bychom dokázali „vypnout“, zrušit, odinstalovat z mozku. Šikana, tedy opakované vědomé fyzické či psychické ubližování druhému člověku, je něčím, co se bude objevovat nejen ve školách, ale v různých kolektivech, a to nezřídka i mezi dospělými lidmi. Nepozastavuji se nad tím, že se dospívající s šikanou během svého života setkali. Spíš se jako zástupce dospělých, rodičů i učitelů tak trochu stydím, že ač se považujeme za odborníky na výchovu dětí, nevíme si s tímto problémem většinou rady. Ruku na srdce. Kdyby za vámi někdo přišel s tím, že ve třídě někdo někomu ubližuje, jak byste reagovali? Není to snadné. Zvláště proto, že je problematické rozplést vztahy ve třídě a vymyslet takový postup, který by byl v daném kolektivu účinný. Cílem tohoto článku není moralizování. Je to tak trochu postesknutí a tak trochu výzva. Výzva pro všechny učitele i rodiče. Protože jsme jediní, kdo může dítěti pomoci. Když už se nám dítě svěří, věří nám, že budeme vědět, co udělat a taky to uděláme. Věří nám, že si s tím poradíme, že toho, komu druzí ubližují, dokážeme ochránit, že dokážeme potrestat či „umravnit“ případné agresory. Dítě za námi přijde s důvěrou a na jeho psychiku má obrovský dopad, když tuto důvěru zklameme. Jsme zodpovědní nejen za vzdělávání, ale také za bezpečnost dětí. Fyzickou i psychickou. Zkusme, prosím, udělat alespoň těchto pár kroků, přičemž ten první a ten poslední považuji osobně za zásadní.

  • Všímejme si, které dítě ostatní vyčleňují z kolektivu a dělejme všechno proto, abychom ho pomohli začlenit. Šikana začíná právě tím, že se s někým ostatní přestávají bavit. Už jen když budete toto vědět a pracovat s tím, máte velkou šanci zabránit tomu, aby se situace v kolektivu zvrhla.
  • Hrajme s dětmi hry, které rozvíjejí spolupráci a poznání druhých.
  • Reagujme na všechny negativní poznámky mezi dětmi – urážky, posměšky, shazování. Dejme najevo, že se nám to nelíbí, že to není hezké chování a že to nebudeme tolerovat.
  • Sami nikoho neponižujme, neurážejme, nezesměšňujme. Ani když ve třídě zrovna není. Pozor i na vlastní mimiku.
  • Zdůrazňujme (přiměřeně věku), že jsme jedna parta, jeden kolektiv, námořníci na jedné lodi a to, jak se budeme chovat, ovlivní to, jak se tam všichni budeme cítit. Mírná soutěživost mezi třídami není někdy na škodu. Podporuje pocit sounáležitosti.
  • Mluvme s dětmi či studenty o odlišnosti, o tom, že si žádné dítě nevybírá, jak vypadá, jaké má vlastnosti, z jaké je rodiny, jak rychle se učí nové věci, kolik má peněz. Vysvětlujme odlišnosti a veďme děti či studenty k tomu, aby si pomáhali.
  • Mysleme na to, že šikanovat mohou přímo či nepřímo i ti, kdo působí mile a přátelsky.
  • Neřešme šikanu před celou třídou – „tak mi řekněte, kdo tady Mirečce ubližuje“.
  • Nepovídejme si poté, co se o šikaně dozvíme, zároveň s obětí a agresorem (agresory) a už vůbec je nenuťme si podat ruku a být kamarády!
  • Řešme šikanu co nejdříve. V počátečních stádiích jsou vztahy ve třídě ještě poměrně dobře ovlivnitelné, později už ne, nebo jen s velkými obtížemi.
  • Ideální je šikaně předcházet tím, že rozvíjíme a podporujeme všechno pozitivní.
  • Nastudujme si, jak postupovat v případě, že nám někdo přijde oznámit šikanu. Berme všechna tato oznámení vážně, poraďme se s někým, kdo je v dané problematice odborníkem a promysleme si, co chceme udělat a jaký to může mít dopad.

Více informací, na které tady už není místo, včetně postupů a materiálů pro učitele, rodiče i děti, jsem umístila na stránky www.online-psycholog.com a jsou volně k použití i šíření.

Prosím, vezměme na sebe zodpovědnost za vztahy ve třídách a buďme těmi, kdo dětem zajistí bezpečí a ochranu. Přeji vám, ať jste v tom nejen dostatečně moudří, ale i dostatečně silní.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *