O kolegialitě ve škole

Učitelské povolání je extrémně zajímavé. Svým způsobem je učitel sólista, který musí jednat sám za sebe, sám plánuje, organizuje, reaguje na řadu situací přímo ve třídě, utváří si vztahy, vychovává, oceňuje, trestá, motivuje i rozhoduje. Sám vchází do třídy a sám si tam musí poradit. Sám se na hodinu připravuje a sám také řeší důsledky svých rozhodnutí a svého jednání s dětmi a studenty. Musí být schopný sólový hráč s přiměřeným sebevědomím, dostatečnými vědomostmi, rozumovými schopnostmi i empatií.

Kromě toho je ale součástí týmu. Ač vystupuje ve velké míře sám za sebe, je neustále obklopen lidmi. Komunikuje s žáky, jejich rodiči, s kolegy, vedením školy a také s mnoha odborníky, kteří se školou v různé míře spolupracují (PPP, SVP, osobní asistenti, asistenti pedagoga, speciální pedagogové, školní psychologové, preventisté apod.). Ať chce či nechce, je zástupcem školy a bývá spojován se vším, co se v ní děje, nebo co se o ní říká mezi rodiči a veřejností.

V ideálním případě umí učitel ze vztahů s kolegy „těžit“. Umí s nimi spolupracovat, poradit se, „odventilovat“ vlastní pocity v rozhovorech, dělit se o úkoly, podporovat je. Je-li ve škole dobrá atmosféra mezi zaměstnanci, vnímají je i děti či studenti jako tým. Vědí, která pravidla je třeba dodržovat, čemu se vyhnout, co škola podporuje. Jsou-li tam menší rozpory, není to už ideál, ale je to realita, která odpovídá normálu, tomu, že jsme různí, máme různé vlastní hodnoty, projevy chování, různé důrazy i obdarování. Naštěstí nejsme stejní a díky tomu se můžeme doplňovat. Některé dítě potřebuje v učiteli spíše kus starostlivého rodiče, někdo hledá akčního šoumena, někdo potřebuje klid a stereotyp, někdo akci a změnu.

Co ovšem neprospívá nikomu, je situace, kdy jeden učitel shazuje druhého před dětmi. Často je v tom ukrytá snaha zalíbit se, ukázat, že já jsem lepší (hodnější, chápavější, vzdělanější, zkušenější…), ale téměř vždycky je to projevem toho, že v kolegiálním chování moc dobrý nejsem. Samozřejmě, že jsou situace, kdy je z nějakého důvodu nutné s dětmi o jiném učiteli mluvit. Většinou tato role připadá třídním učitelům, školním psychologům, výchovným poradcům, či někomu, ke komu má třída důvěru. Když už k tomu ale dojde, je poctivé, aby se daná osoba zamyslela nad tím, jaké k tomu má kompetence, tj. jestli je ona tím člověkem, který má nastalou situaci řešit, nebo ne. A pokud ji řešit má a bude, je žádoucí, aby projevila kolegiální chování. To buď člověk má v sobě, nebo nemá. Sklouznout ke kritice kolegy či kolegyně je velmi snadné, zvláště pokud sami pochybujete o jeho pedagogických či lidských kvalitách anebo vám lichotí, že „vás má třída ráda“.

Existuje nějaký tip, jak na to? Ano, několik. Pokud nejste v pozici, v níž byste to měli řešit, neřešte to se třídou. Řekněte, na koho se mají obrátit a řekněte i to, že se jedná o vašeho kolegu či kolegyni a nepovažujete za správné se o něm či o ní bavit, když tam není a nemůže se k tomu vyjádřit. V tomto se rozhodně projeví váš charakter. Zároveň můžete informovat třídního učitele či povolanou osobu o tom, že jste narazili na nějaký problém, který by bylo třeba řešit. Pokud budete v pozici, že to z nějakého důvodu se třídou řešit budete, zkuste si představit, že ve třídě sedí 5 lidí, kteří mají daného učitele rádi. Věřte mi, že vám to hodně pomůže. Většinou tomu bývá skutečně tak, že „problematický“ učitel nevadí úplně všem, ale ti, kteří jsou v menšině, se neozývají. Navíc vám tato představa zabrání sklouznout do negativní kritiky nepřítomného kolegy, protože si budete vědomi faktu, že všechno, co řeknete, může onen kolega do hodiny vědět. Pokud budete naslouchat připomínkám, je vaším úkolem totiž také to, abyste se k tomu vyjádřili. Kolegiální chování se projeví tím, že zkusíte některé problémy ukázat dětem z pohledu učitele. Takto můžete třeba podpořit začínajícího kolegu, když dětem popíšete, jaké to je začínat, jaké to je učit různé předměty ve více třídách a nemít zatím přípravy, popř. náročného kolegu, když jim zdůrazníte, jak dobře je připraví na další školu, kolik toho budou umět a jak na něj budou s odstupem času vzpomínat.

Shrnu-li to, základní pravidlo zní, že bychom se před dětmi či studenty měli vyjadřovat o členech našeho týmu buď pěkně, s respektem, nebo vůbec. Problémy by měli řešit ti, kteří jsou k tomu určeni. Obrazně řečeno totiž sedíme všichni v jednom hnízdě. Pokud v něm budeme podporovat to pozitivní, bude nám v něm dobře. Pokud se navzájem budeme proti sobě poštvávat a vytvářet špatnou atmosféru, dá se říct – a odpusťte mi, prosím, ten obrat – že si „děláme do vlastního hnízda“. Zasáhne nás to všechny.

Jsme-li ve škole s celkově špatnými vztahy, hledejme jinou. Jsme-li ve škole, kde spolu většina sboru vychází, ale my jsme bokem, přemýšlejme sami nad sebou. Jsme-li ve škole, kde převažují pozitivní vztahy a my jsme jejich součástí, buďme vděční, radujme se a podporujme to. Je to dar, a ne ledajaký! Buďme realisti, nežijeme v pohádce a problémy budou. Nicméně to, jak se k nim budeme stavět, je naše volba. Jsou chvíle, kdy je potřeba bořit, ale budování má většinou zajímavější, lepší, užitečnější a hezčí výsledky. J

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *