Vztah učitel – rodič

Už při psaní nadpisu mi běželo hlavou, že je velmi odvážné dotknout se takového tématu, jakým je vztah učitele a rodiče. Jsem si vědoma toho, že je nemožné popsat nespočet variací, jaké může takový vztah mít, a to hlavně s ohledem na fakt, že existují nejen různé typy různě myslících a různě se chovajících učitelů, ale také nespočet možností na straně rodičů. Navíc jsou tyto vztahy zasazeny do určitého prostředí, které na ně má výrazný vliv. Přesto je to téma, na které narážím při většině besed s učiteli různých stupňů a je to téma časté nespokojenosti rodičů, zvláště těch, jejichž děti trpí nějakým handicapem, poruchou, či jsou v jakémkoliv směru odlišné od ostatních dětí, či požadavků konkrétních pedagogů. Mít „štěstí na vzdělané, lidské a empatické učitele“ je dar pro rodiče a naštěstí existuje řada rodičů, kteří to umí ocenit. Na druhé straně pak mít štěstí na vstřícné, empatické a spolupracující rodiče je něčím, co moudří učitelé vítají s radostí.

Vztah učitel – rodič má obdobné zákonitosti, jako jiné vztahy, v nichž žijeme. Záleží vždycky na obou stranách, na tom, jaké jsou, jak se snaží si vycházet vstříc, jak dokáží komunikovat, jak si dokáží naslouchat. Jako každý vztah se i tento vztah musí utvářet, vyvíjet a pěstovat. Nevzniká sám od sebe a sám od sebe (bez výraznější snahy alespoň jedné strany a vstřícnosti stran obou) se nebude ani rozvíjet a posilovat. Je to velké, křehké (mnohdy i výbušné) a důležité téma, na jehož poctivé zpracování na tomto místě žel není prostor. Přesto mám pro každou ze stran tohoto vztahu alespoň jeden podnět k zamyšlení.

Pro učitele:

Ve vztazích s rodiči řada učitelů mnohdy naráží z jednoho důvodu. Neuvědomují si, nebo neumí dát najevo, že chtějí stát na straně dítěte i rodiče (samozřejmě vycházejme z toho, že to skutečně chtějí). Že jsou partnery, kteří mají stejný cíl – spokojené a vzdělané dítě. Je rozdíl v tom, když učitel vítá rodiče se slovy, že je rád, že je vidí, a pak s nimi naváže rozhovor, než když je vítá se slovy „s vámi potřebuju mluvit“. Je mnohem konstruktivnější, když učitel začne rozhovor s rodičem tím, že dítě pochválí, zdůrazní pokroky, snahu, to, v čem je dítě dobré (a každé dítě je v něčem dobré!) a pak přejde k tomu, v čem by dítě potřebovalo podporu, co se mu nedaří, s čím se trápí, než když začne tím, co dítě ZASE nemá, neumí, nedělá, nenosí, nezvládá, nestíhá. V prvním případě se rodič pozitivně naladí, potěší jej pochvala a bude vstřícněji naslouchat. Ve druhém případě se mnohdy potvrdí jeho negativní očekávání (řada rodičů má se školou z různých důvodů spojeny negativní vzpomínky), uzavře se, bude mít (přirozenou!) tendenci své dítě bránit a další návrhy a připomínky ze strany učitele už bude vnímat jako výtky. Shrnu-li to – napřed chvalte a navazujte kontakt, a až potom řešte problémy. A myslete při tom na to, že každý rodič je jiný – má jiný temperament, jiné hodnoty i rozdílnou míru rozumových schopností. Mluvte s ním jako s dospělým, ne jako s dítětem, ale mluvte srozumitelně a laskavě.

Pro rodiče:

Představte si svá léta prožitá ve škole. Představte si to, co vám šlo a co ne, jak jste se cítili, co vám učitelé předali pozitivního a co vnímáte dodnes jako křivdu. Myslete na to, že učitelé jsou taky lidé a z toho důvodu nemůžou být dokonalí. Pokud zastáváte názor, že všichni učitelé jsou svým povoláním „postižení“, baví je dávat špatné známky a o děti jim vůbec nejde, trpíte zjevně předsudky. Vadí vám, že učitelé nedokáží vidět to dobré na dětech, ale v podstatě jste na tom podobně, nedokážete ocenit to dobré na učitelích. Tyto pocity můžou negativně ovlivnit vaši vzájemnou komunikaci. Pokud máte s konkrétním učitelem výrazně negativní zkušenosti, je to pochopitelné. Pokud ne, zkuste být vstřícní, naslouchat tomu, co se vám snaží sdělit a myslete na to, že on má (většinou na rozdíl od vás) možnost porovnávat vaše dítě s ostatními dětmi, s jeho vrstevníky a díky tomu si může všimnout i toho, co vám uniká a upozornit vás na něco, co by bylo dobré pohlídat či řešit. Zkuste nevcházet do školy s odhodláním, že „té učitelce ukážete“, že „si to s ní vyřešíte“ apod. Znáte „pravdu“ jen z jedné strany, většinou z té, kterou vám popíše vaše dítě. Děti ovšem často obviní z vlastního neúspěchu učitele, protože se tím vyhnou vašemu hněvu či trestu. Myslete na to a vyslechněte si pozorně i druhou stranu. Zkuste učiteli neradit, jak by měl pracovat, protože on bývá v dané oblasti většinou odborníkem a má často i letité zkušenosti. Ale pokud máte konkrétní návrhy, které by mu mohly pomoci vaše dítě lépe pochopit a správně s ním pracovat, nebojte se mu je slušně a pěkně říct. Dobrý učitel se nad nimi zamyslí a bude za ně vděčný, protože ví, že vy své dítě dobře znáte a znáte i souvislosti týkající se jeho vývoje, vztahů apod. Zkuste i vy, jako rodiče, vnímat učitele jako partnery a hledejte společné postupy. I vaše jednání by mohlo začínat projevením zájmu, pochvalou, oceněním a pak se teprve zaměřit na problém, který potřebujete probrat či řešit.

Rodiče a učitelé, jimž se podaří navázat dobré vztahy, dělají pro dítě (společný objekt jejich zájmu a pozornosti) to nejlepší. Pokud dokážou obě strany chválit dítě za stejné věci, děti ví, že je dělá skutečně dobře. Pokud se dokážou v situacích, kdy dítě překračuje určité hranice (je nepoctivé, lže, vyhýbá se škole, nepřipravuje se apod.), podpořit i v důsledném přístupu a přiměřených trestech za nežádoucí chování, mají velkou šanci, že dítě naučí tomu, co je potřeba. Největší prohrou je učitel shazující rodiče a rodič shazující učitele před dítětem. Nerespektuje-li učitele rodič, nebude to dělat ani dítě. Shazuje-li učitel rodiče, postaví se proti němu dítě do opozice.

Na závěr si dovolím uvést jeden příklad z praxe. Paní učitelka si domluvila se studenty na SŠ pravidlo, že budou delší dobu dopředu vědět, kdy se píše test a z čeho bude, ale za to jí slíbí, že nebudou používat taháky. Dohodli se i na tom, že za případný tahák dostane student pětku. Nastala situace, kdy se psal pouze drobný testík, jehož známka měla malou váhu, student měl tahák, paní učitelka mu jej vzala a dala mu pětku s možností opravy další hodinu. Vše proběhlo v klidu. Student se zeptal, jestli může jít na WC a odešel ze třídy. Učitelka doučila a po zazvonění na ni před třídou čekal zástupce ředitele. Student po udělení pětky nešel na záchod, ale zatelefonoval mamince a popsal jí situaci. Maminka nezareagovala tak, že by syna napomenula za to, že podváděl a nechoval se podle pravidel, které si i on sám odsouhlasil. Nespojila se ani s danou učitelkou, aby situaci probrala s ní. Zvedla telefon a zavolala rovnou řediteli školy, aby si postěžovala. Pokud vás zajímá, jak to dopadlo ve škole, tak vedení se postavilo za učitelku, protože ji znalo jako vstřícnou a zkušenou osobu, které na studentech záleží. Jak to dopadlo s chlapcem a jeho charakterem, se můžeme ovšem jen domýšlet. Je velká škoda, že si někdy ani rodiče, ani učitelé nedokážou uvědomit, jak moc mohou děti ovlivnit. V tom pozitivním, i negativním.

Dnešní přání na závěr článku je logické. Přeji učitelům i rodičům, aby měli štěstí na lidi „na té druhé straně“ a dokázali utvářet pěkné vztahy a dětem a studentům přeji, aby jim to bylo ku prospěchu.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *