Domácí úkoly – pohroma, či dar?

Opakovaně jsem na sociálních sítích zaznamenala bouřlivé diskuze týkající se toho, zda by děti měly či neměly dostávat domácí úkoly. Diskutující se klasicky dělí na dva tábory a mnozí jsou ve svých názorech velmi vyhranění a (jak už to v podobných diskuzích bývá), hájí urputně vlastní názor a přitom (což je škoda) často ani moc nevnímají argumenty „druhé strany“. Na čí straně je pravda? Trpí děti tím, že se doma musí věnovat práci do školy, nebo je jim to ku prospěchu? Podíváme-li se na to trochu psychologicky a pokusíme-li se o nadhled a objektivitu, najdeme řadu opodstatněných argumentů pro i proti. Pokud bychom chtěli poctivě rozebrat různé aspekty, vznikl by velmi dlouhý článek. Proto zde zmíním pouze ty nejdůležitější.

Podívejme se nejdříve na to, v jakém případě, či jaké úkoly mohou dítě či rodiče zatěžovat:

  • Úkoly, kterým dítě nerozumí, protože má procvičovat něco, co mu nebylo řádně vysvětleno, co se neprobíralo (či nestihlo dobrat), nebo něco, co je pro dítě příliš obtížné, takže by potřebovalo vedení a podporu pedagoga.
  • Úkoly, kterých je příliš mnoho, nebo jsou rozsáhlé, takže dítěti zabírají velkou část volného času a dítě je tedy nutně dělá tehdy, když je unavené.
  • Úkoly, při nichž dítě potřebuje z různých důvodů výraznou dopomoc dospělého. Mnoho rodičů není schopno nebo ochotno se dětem v této oblasti věnovat a tento typ úkolů znevýhodňuje právě děti takových rodičů, oproti dětem, jejichž rodiče úkol udělají s nasazením třeba i sami.

A v čem je možno vidět pozitiva domácích úkolů? Mezi hlavní přínosy patří následující body:

  • Pomocí pravidelných úkolů vzniká u dítěte návyk. Je to podobné, jako když si automaticky myjete ruce po použití WC. Nepřemýšlíte nad tím. Ale když to neuděláte, budete na to myslet. Dítě, které je zvyklé se denně zamyslet nad tím, co má do školy, to dělá po čase automaticky a v případě, že bude navštěvovat střední školu či dále studovat, mu bude pravidelné učení připadat přirozené a nebude moc přemýšlet nad tím, jestli se tomu má nebo nemá věnovat (jinými slovy nebude se muset tak dlouho vnitřně „přemlouvat“, aby se této činnosti věnovalo, bude zvyklé to dělat).
  • Domácí úkoly podporují uložení informací do dlouhodobé paměti. Nejvíce informací (až 65%) zapomínáme během prvních 24 hodin. Pokud se dítě dopoledne něco naučí a odpoledne se k tomu vrátí a zamyslí se nad tím, nebo si to procvičí, nepotřebuje později další čas na to, aby se to znovu naučilo (např. na test).
  • Dítě (a následně při kontrole i učitel) si ověří, jestli danou činnost, postup, či učivo ovládá. Ve škole často řeší úkoly celá třída společně, nebo např. vyvolané děti říkají správný výsledek či řešení jednoho příkladu, jedné věty. Při domácím úkolu jedno dítě udělá celé cvičení a rozhoduje se při tom samostatně.

Aby byly úkoly přínosem, je ovšem nutné se držet určitých pravidel (a tady může být onen „kámen úrazu“, proč se mnozí rodiče proti úkolům bouří):

  • Úkoly by měly být přiměřené věku a schopnostem dítěte. To je zcela zásadní. Dítě v první třídě se nemůže věnovat přípravě do školy několik hodin, a naopak adolescentovi neuškodí, vyzkoušet si práci na dlouhodobějším projektu.
  • Úkolů by nemělo být mnoho a neměly by být příliš časově náročné. Zde vidím slabinu našeho školství, protože dítě dostává úkoly od různých učitelů a nikdo nemá přehled o tom, kolik toho pak na jednotlivé dny má zvládnout. Na této oblasti by se určitě dalo zapracovat.
  • Úkoly by neměly suplovat práci učitele, či školní práci. Jinými slovy dítě by nemělo dohánět to, co se ve škole nestíhá (nebo by k tomu mělo docházet ve výjimečných případech) a rodič by neměl zastupovat učitele ve vysvětlování (popř. také výjimečně).
  • Úkoly by měly sloužit k upevnění či procvičení toho, co se probíralo ve škole a dítě by je nemělo dostávat za trest (snad kromě situací, kdy ve škole odmítá pracovat a úkol má působit i výchovně).
  • Úkoly by měly být jasně a srozumitelně zadány, a zvláště u mladších dětí a dětí s poruchou pozornosti by měl učitel dohlédnout na to, aby měly děti úkol i jeho přesnější zadání srozumitelně zapsané v sešitě či deníčku.

Pokud jsou dodržována tato pravidla, mohou být domácí úkoly pro děti přínosem, protože je učí zodpovědnosti, samostatnosti, plnění úkolů, dodržování termínů, podporují ukládání informací do dlouhodobé paměti a také je učí, že nás v životě čekají určité povinnosti, které musíme splnit, i když se nám nechce, nebo nás to nebaví. Tím se rozvíjí také vůle a schopnost plánování, což jim bude v pozdějším věku k užitku. I zde platí, že každý extrém je špatný. Přílišným ochraňováním dítěte a zdůrazňováním pouze jeho práv a nároků vychováváme děti, které si odmítají plnit povinnosti, nejsou ochotné respektovat autority (učitele, rodiče, později šéfy v zaměstnání) a v druhém extrému nepromyšleným zahlcováním dětí nepřiměřenými a časově náročnými úkoly v nich (i jejich rodičích) budujeme odpor ke škole a dalšímu vzdělávání. Ne nadarmo se říká: „ZLATÁ STŘEDNÍ CESTA“. Tak ať se ji nám všem daří nacházet a máme z toho užitek.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *