Naučená bezmocnost

Zažili jste během dnešního dne nějakou situaci, při které jste se cítili úspěšní? Pokud ano, předpokládám, že ve vás tato představa vyvolává příjemné pocity a možná i úsměv na tváři. Den, během nějž nás potkávají menší či větší prožitky vlastního úspěchu, pochvaly a uznání od lidí v našem okolí, považujeme za vydařený (zvláště tehdy, je-li jich více, nebo přicházejí od lidí, kteří jsou pro nás důležití). Po takovém dni usínáme s dobrými pocity a často i vděčností. Všechno je tak, jak má být, ve své práci (v zaměstnání či doma) vidíme smysl, cítíme, že máme energii na další aktivity, svět se nám jeví hned krásnější a veselejší. Někdy se nám zdá, že úspěch přichází sám od sebe a někdy víme, že za danou situací stojí spousta naší práce, odříkání a dlouhodobá námaha. Dospělý člověk touží po prožitku úspěchu v práci, i ve svém běžném osobním životě.

U dětí tomu není jinak. Zvláště ve věku, kdy dítě navštěvuje školu, se fakt, jestli prožívá či neprožívá pocity úspěchu, projevuje výrazně na utváření jeho sebevědomí, na tom, jak dítě vnímá samo sebe. Dítě samo sebe hodnotní podle toho, co se o sobě dozvídá z reakcí nejbližších lidí, vrstevníků, učitelů, členů rodiny. Pokud se cítí v bezpečí, milováno, povzbuzováno a chváleno, z jeho chyby se nedělá „tragédie“ a okolí přijímá dítě takové, jaké je, může se zdravě rozvíjet. Nebojí se zkoušet nové věci, nebojí se případného neúspěchu, častěji experimentuje, hledá neobvyklé postupy, ptá se a projevuje zájem.

Škola je ale také jedním z míst, kde se může dítě úplně „zaseknout“, pokud opakovaně i přes vlastní snahu zažívá neúspěch. Dochází k tomu v tom případě, kdy učitel není ochoten ocenit snahu dítěte, pokud nevede ke správnému výsledku, kdy je dítě zraňováno, ponižováno, porovnáváno s ostatními, přičemž z tohoto porovnávání většinou vychází jako nejhorší. Může k tomu docházet v situacích, kdy dítě nějakým způsobem konkrétního učitele dráždí, popř. nesplňuje jeho očekávání a nároky. U dítěte, které projevuje snahu, ale např. nemá podporující rodinné zázemí, nebo očekávané mentální schopnosti či výřečnost, je pomalejší, než ostatní děti apod. může docházet k tomu, že je hodnoceno stále špatnými známkami, bývá poslední v různých soutěžích o to, kdo napsal nejlépe test z matematiky, spočítal nejrychleji a správně příklady, nejlépe čte, vymyslel co nejvíce vět bez chyby atd. Přidají-li se k tomu ještě podráždění a velmi kritičtí rodiče, úspěšnější sourozenci apod., je „zaděláno na problém“.

Psychologové pak hovoří o tzv. „naučené bezmocnosti“. Tento jev popsal už v 70. letech minulého století Martin Seligman, když si při pokusech se psy všimnul zajímavého chování. Pes, který dostával elektrické šoky z podlahy, se jim snažil vyhnout únikem do bezpečného prostoru přeskočením nízké překážky. Pokud mu možnost úniku nebyla dána a byl připoután v místě, kde opakovaně dostával elektrošoky, chvíli se ještě marně pokoušel o únik, ale pak rezignoval. Zjednodušeně řečeno se naučil, že je jeho snaha marná a bolestivé situaci se nemůže vyhnout. Situaci vlastní snahou nedokáže ovlivnit. Toto přesvědčení u něj přetrvávalo i ve chvíli, kdy jej výzkumníci uvolnili z popruhů a opět mu umožnili únik ze situace. Pes rezignoval a přestal se snažit.

Obdobně se i dítě, zažívající opakovaně neúspěch, nejprve snaží vlastní situaci změnit, získat pochvalu a ocenění učitele, ukázat svou snahu a zájem. Pokouší se uniknout ze situace, v níž mu není dobře, v níž se cítí trapně a smutně, do situace, kde se bude cítit „v bezpečí“, stejně dobrý, jako ostatní spolužáci, jako jiné děti. Empatický učitel tuto snahu postřehne a dokáže na každém dítěti najít něco, co je možné ocenit a opatrně používá soutěžení. Dobrý učitel povzbuzuje snahu žáků i tehdy, když nevede k tomu očekávanému „správnému“ výsledku, podporuje jedinečnost každého dítěte a i u těch nejpomalejších a hůře chápajících dokáže najít něco, za co je možné dítě pochválit a projevit mu uznání. Mysleme na to, až budeme mít tendenci nějaké dítě (opakovaně) kritizovat. Pochvala motivuje, opakovaný neúspěch může vést až k vytvoření problému naučené bezmocnosti, kdy to dítě „vzdá“, ztratí motivaci, bude nešťastné, nebude mít rádo nás, školu, ani samo sebe.

Přeji všem učitelům, aby dokázali dětem ukazovat, v čem jsou dobré, co jim jde, aby probouzeli jejich zájem a aby byli těmi, na koho si dítě při usínání vzpomene (třeba i po letech) s vděčností a spokojeným úsměvem na rtech.

Mgr. et Mgr. Eva Martináková

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *